Vydání: 2019/43 Církev se modlila za misie, 22.10.2019

 
Od získání nezávislosti se tu poměry nikdy nesrovnaly, vlády byly často násilně sesazovány, což vždy způsobilo nestabilitu – a po každém takovém puči stát ještě zchudl. V roce 2013 vypuklo povstání, při němž povstalci „Séléka“ převzali vládu a začali „řídit stát“ se samopaly v rukou. Bohužel dodnes ovládají většinu oblastí. Zasévají nejistotu, strach, lidé často opouštějí své domovy a shromažďují se na bezpečnějších místech. Třeba vedle katedrály ve městě Bambari máme už třetím rokem tábor dvaceti tisíc uprchlíků.
Ano. Zažili jsme nástup Séléky, když zabrali hlavní město a pak se rozšířili po celé zemi. Slyšeli jsme, že kradou lidem majetek, zabíjejí a jsou velmi krutí. Pořád jsme měli strach, kdy přijedou.
K nám na misii dorazili zhruba po týdnu. Byly to těžké chvíle, ale Pán Bůh nám dal sílu, abychom vydrželi a byli s lidmi. Když bylo nejhůř, utíkali totiž k nám, a najednou jsme měli v misii tři až čtyři sta lidí. Mysleli si, že povstalci nebudou na bílé misionáře útočit a smilují se i nad nimi. To byla naštěstí většinou pravda.
Vůbec poprvé jsem tehdy slyšel výstřel z kalašnikova! Není to nic příjemného, hlavně v noci. Když se budíte a slyšíte výstřely, nevíte v tu chvíli, co dělat. Ale cítil jsem se potřebný, což mi dodávalo sílu a odvahu.
Když v reakci na Séléku, tvořenou převážně muslimy ze sousedních zemí, vznikla domobrana Antibalaka z řad Středoafričanů – což jsou zpravidla křesťané, chtěla „jen“ vyhnat povstalce. Jenže pak udeřila také na nevinné muslimy, kteří tam odjakživa bydleli. Jen kvůli tomu, že byli muslimové, museli opustit své obchůdky a domy. Například na misii Baboua se v té době schovala skupina místních muslimů, na které domobrana útočila. Ta tvrdila: „My jsme křesťané, nikomu nic neuděláme, musíme se jen vypořádat s muslimy.“ Já říkal: „Ale ti, kteří tu bydlí, nikomu nic neudělali. Nemají s povstalci nic společného, sami jim museli platit daně.“ A oni na to: „Ne, vyženeme všechny.“
Přišli k nám se samopaly pro auto jednoho z muslimů. Tento člověk denně vozil do Kamerunu křesťany i muslimy, spolupracovali jsme s ním. Další ozbrojenci mezitím vešli do domu sester a vykradli ho. To je zajímavé: muslimští povstalci nám v podstatě nic neudělali – a ti, kteří se prezentovali jako křesťané, dům vykradli. Byli to obyčejní bandité. Zdejší muslimové proto nejdříve utekli do polí a lesů a později do Kamerunu. Majetek ovšem nechali doma.
Ve Středoafrické republice nejde o náboženský konflikt a tohle je důkaz. Lidé vedle sebe žili roky, křesťané s muslimy. I za války obyčejní lidé, křesťané, chodili v noci do opuštěných domů muslimů a zachraňovali jejich majetek, který nám pak nosili do misie, abychom jej muslimům předali. Neukradli ho, přestože to často byly cenné věci – rádia, televize, matrace, hrnce. My jsme pak jezdili s plnými auty do Kamerunu a vraceli jim to.

P. MATEUSZ DZIEDZIC pochází z tarnovské diecéze na jihu Polska. V roce 2001 přijal kněžské svěcení, od září 2009 působí jako misionář ve Středoafrické republice. V roce 2014 byl unesen skupinou protivládních rebelů a strávil šest týdnů v zajateckém táboře, než se podařilo vyjednat jeho propuštění. V roce 2015 se do SAR opět vrátil a působí v diecézi Bouar, kterou vede biskup Mirosław Gucwa, původem též z Polska.