Vydání: 2006/14 Za dobrotu na žebrotu, 4.4.2006, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

MICHAELA FREIOVÁ

Ano, to jsem nesměla. V šestnácti letech jsem nastoupila do práce a prošla celou řadou pracovišť. Pracovala jsem ve zdravotnictví, poznala jsem spoustu lidí a vystřídala velmi různá prostředí. Stále jsem se snažila něco studovat alespoň na koleně, dělala jsem jazyky a podobně. V ekumenickém semináři v Jirchářích jsem se seznámila se svým budoucím mužem. Díky otci jsem měla možnost setkat se s věřícím prostředím, celou řadou lidí a problémů. Vždy jsem měla oporu v jistotě, že naše orientace je správná, i když to naše rodina těžce odnesla.

Vychovávala jste tři syny a - na tu dobu nezvykle – jste s nimi zůstala dlouhá léta doma. Jak na tu dobu vzpomínáte?

S dětmi jsem byla doma 11 let. Vzhledem k dnešním teoriím o seberealizaci ženy bych řekla, že to byla doba pro mě velice plodná. Role matky pomáhá plně rozvíjet osobnost, a to i po stránce intelektuální. Učí ženu manažerským schopnostem. Nikdy bych nezvládla tolik úkolů po převratu, kdybych neměla praxi z péče o tři děti a rozvrhování jejich času do různých kroužků a činností. To jsou věci, které jsou značně namáhavé, ale na druhou stranu hodně rozvíjejí osobnost. Využívala jsem pro sebe různých mezičasů k tomu, abych si přečetla a nastudovala věci, které mě zajímaly. Značná část mých knih je například zapatlána od písku – čas četby, když mé děti plácaly bábovičky.

Převratem v roce 1989 se před vámi konečně otevřela možnost svobodně pracovat. Čím jste začala?

Konečně jsem vystudovala vysokou školu. Promovala jsem v okamžiku, kdy již naši synové měli vysokoškolské studium za sebou. Vrhla jsem se zároveň do politiky. Nejdříve jsem působila jako zmocněnec pro uprchlíky při federální vládě a byla jsem zvolená do federálního parlamentu. Pak jsem se stala členkou Občanského institutu, kde jsem působila až do svého odchodu do důchodu v roce 2005. Zde jsem rozvinula program 'Rodinné hodnoty', který se zabývá postavením rodiny ve společnosti. A v posledních letech jsme s manželem dostali úkol, který je pro nás velmi inspirativní, a sice práci na serveru Res Claritatis. Nyní vychází již také jeho tištěná verze RC Monitor.

Ne, z kádrových důvodů jsem bylveden jako vědecká síla. Ale přesto jsem většinou přednášel, psal učebnice a zkoušel - i u státnic a rigoróz. Mezitím jsem různým způsobem působil v církvi. Od roku 1968 jsem krátcepůsobil v Katolických novinách a potom také v samizdatu. Spolu s manželkou - ale například i s přáteli přírodovědci – jsme pracovali na časopisu Universum.

Najít si čas? Zčásti to byl spíš svátek, už jen společné vycházky o víkendech. Velká část rodinného provozu zůstávala ovšem na Michaele, ale tím jsem zase byl hochům vzácný. Pamatuji se na výkřiky „Táta pišej!“. Pak jsme se různě s manželkou doplňovali, v úvodu do života s církví manželka víc zpěvem, já víc biblicky. Až ona mi dnes také připomněla, že jsem v sobotu brával všechny kluky na procházku, aby měla studijní půlden. Snad smím říci, že se nám slušně dařilo různé úkoly doby v rodině skloubit, včetně skládání kopií samizdatů, a to nás zase všechny stmelovalo.

A pro mne jako člověka zaměřeného knižně a teoreticky, i v teologii, bylo manželství a život v rodině obohacením o zanedbané dimenze, jako je umění a historie. Do toho vlastně patřil i ekumenický seminář v Jirchářích, nepravděpodobný ostrůvek svobodné diskuse, kde jsme se s manželkou seznámili.

Jsem již patnáct let v důchodu, nyní méně pohyblivý, přispívám do Perspektiv a Universa, ale například stále ještě překládám. Pro OIKOYMENH (Richovu Etiku hospodářství I, z němčiny), pro Vyšehrad (Ženu v době katedrál od R. Pernoudové, z francouzštiny) a podobně. Poslední dobou pro zpravodajství Res Claritatis i z italštiny. V tom se s manželkou velmi dobře jazykově doplňujeme.