Má být kněz vážný, velebný a důstojný?

Přišel k nám mladý kněz. Má zajímavá kázání, je oblíbený. Mně se ale nelíbí, že si hned začal se všemi svými vrstevníky tykat, i k dětem se chová doslova kamarádsky. Mají jej rády, to ano, ale nemyslím, že taková uvolněná výchova posílí jeho autoritu a už vůbec ne vážnost církve. Za co asi stojí zpověď u takového „kamaráda“?

Dotaz naráží na důležitou a zároveň naléhavou otázku dneška. Tou je identita kněze. Jaké je poslání kněze v dnešní době? Kým má být? Co je možné od něho očekávat? Zvláště po II. vatikánském koncilu, který přináší řadu nových podnětů, se tyto otázky, a to nejen v odborné teologické literatuře, živě diskutují. Nyní se zdá, jako by tato diskuse ztrácela na intenzitě, téměř utichá. Není to, domnívám se, ani tak proto, že bychom na výše zmiňované otázky měli konečnou, definitivní odpověď. Spíše to svědčí o naší rozpačitosti, nevyjímaje z toho biskupy, kněze, teology, věřící i lidi mimo církev. Pro někoho se může zdát za této situace nejpřesvědčivější odkaz na minulost, jakási „hra na jistotu“. Co dříve, v daném prostředí a za daných okolností, relativně dobře fungovalo, musí fungovat i dnes. Tohoto názoru je zřejmě i náš tazatel. V jeho pojetí je církev váženou (vážnou) institucí, s váženým (vážným, velebným, důstojným…) knězem. Jejich prvořadým úkolem je chránit posvátná tajemství a vyvarovat se všeho, co by zmiňovanou „váženost“ mohlo narušit. Nepřesvědčivost oné „hry na jistotu“ dosvědčují nejen závěry II. vatikánského koncilu, nýbrž i životy svatých. V pojetí koncilu není církev „vážnou“ institucí, která vyžaduje „odstup“. Je putujícím Božím lidem dějinami, kterého se dotýkají starosti a bolesti tohoto světa. Jejím úkolem je, po vzoru Ježíše Krista, Dobrého pastýře, projevovat a zprostředkovávat lidem vstřícnou Boží náklonnost. Dávno před koncilem to pochopil a realizoval svatý Jan Bosko. V dětství se setkal s obrazem kněze, který má, jako představitel „váženého“ úřadu, náležitý odstup od lidí. Don Bosko chce být jiný. Chce být knězem, kterého se druzí nebojí. Jako mladý člověk měl řadu otázek, které by rád s kněžími prohovořil, ale jejich přílišná odtažitost mu v tom bránila. Donu Boskovi šlo o jediné, o spásu duší mladých. Snažil se jim porozumět, být jim blízko. Dokonce tvrdil, že kněz musí mít rád to, co má ráda mládež, aby byla ochotna naslouchat jeho slovům. Po vzoru Ježíše Dobrého pastýře hledá ztracené. Je blízko hledajícím, zvláště nejpotřebnějším. Ukazuje cesty spásy. Dnes se autorita nespojuje s úřadem, nýbrž s osobou. Má-li mít kněz náležitou autoritu, musí být hluboce zakořeněn v Bohu a stát pevně nohama na zemi. Z tohoto postoje vyplývající ochota naslouchat druhým lidem a sdílet s nimi jejich životní osudy činí jeho poslání a svědectví přesvědčivým. Přiblížit se lidem neznamená se jim podbízet, nýbrž umět je oslovovat. Z této pozice je také možné hodnotit otázku tykání a vykání. Její zodpovězení bude na uvážlivém rozhodnutí každého.

P. Jindřich Šrajer SDB, vedoucí Katedry teologické a sociální etiky na TF JU v Českých Budějovicích