Letní čtení na pokračování II.

Končil další šedivý den. Město se pomalu vylidňovalo, namrzlými ulicemi chvátali poslední opozdilci zachumlaní do beztvarých bund a kabátů. Ženy vlekly nákupní tašky z poloprázdných obchodů, ve kterých rozmrzelé prodavačky právě stahovaly rezivějící rolety. Jeden zástup zakaboněných tváří sjížděl do hlubin metra, aby je dopravilo do anonymity jejich sídlištních domovů, jiný zástup se vynořoval a spěchal pro svou dávku zapomnění do hospod, kin a divadel.

I Jánský spěchal. Čekal ho bezstarostný večer v jednom známém divadelním klubu. Málokde se cítil tak dobře jako mezi herci. Hovory o umění, historky ze zákulisí, zábava o něco oduševnělejší než jinde, a hlavně – uvolněnější. Tady se nehledělo tak úzkostlivě na to, co kdo řekl. Vtipy o perestrojce pomalu vycházely z módy, ale na jejich místo se tlačily nové fóry. Národ si ve své bezradnosti ulevoval tím nejméně riskantním způsobem: vtipkováním.

Vysoká postava známého kněze na sebe strhla pozornost hned, jak vstoupil do zakouřeného lokálu. Od barového pultu jej halasně zdravilo několik hostů a ohlédla se i většina divadelníků usazených u stolků, které se ztrácely pod skleničkami a láhvemi různého stadia rozpitosti. Katolický kněz v baru – to je tak trochu dada, ne?

Jánský si přisedl ke dvěma kamarádům do potemnělého boxu. S potěšením zaznamenal, že před nimi na stolku stojí láhve kvalitního moravského vína a že z reproduktorů se místo obvyklého vlezlého popu line drsně svěží jazz.

Kolem půlnoci bujará zábava ustoupila tišším debatám v malých skupinkách. Hovor mezi Jánským a Radovanem se neodvratně posouval od historek o společných známých k soukromějším tématům. I když v sekularizované společnosti málokdo přesně ví, co je posláním kněze, všichni pudově cítí, že jeho úkolem je naslouchat. Jánský byl vyhledávaný důvěrník. Zpovědní tajemství se sice vztahuje jen na to, co je vyřčeno při zpovědi, ale o jeho diskrétnosti nikdo nepochyboval.

Radovan, který nedávno překročil čtyřicítku, chvíli váhal, jak to, co měl na srdci, obalit do vhodných slov, ale pak si uvědomil, že při Jánského přímočarosti je to zbytečné.

„Chci se rozvést, Vojto. Myslím, že těch trapností a domácích hádek už bylo dost. S Jarmilou se vezmeme co nejdřív… a… prostě začnu znova.“

Jánský se na okamžik zadíval do prázdna.

Zase další oběť moderního sebeklamu, že svatební slib platí jen do té doby, dokud mezi manžely panuje erotické dusno. Jakmile to pomine, získají pocit, že vztah skončil a oni mají právo z něho utéct.

„Co je? Proč mlčíš?“ dorážel nervózně Radovan.

„Ale nic, jen si tak říkám, jaký seš, kamaráde, pitomec,“ odkašlal si Jánský a obrátil do sebe zbytek vína ve skleničce.

„To se mi ulevilo. Už jsem se bál, že mi to chceš rozmlouvat,“ rýpnul si Radovan a rychle oběma dolil.

„To taky chci!“ zahřímal Jánský a prudce odstrčil podávanou číši. „Ne, vážně, ty víš, jak moc tě mám rád, a právě proto tě varuju. Neuslyšíš tu ode mě žádný kázání o zodpovědnosti a sebezapření, ačkoli to umím tuze dobře – koneckonců mám na to doktorát – ale chci ti říct, že děláš blbost. To, co ti vadí v manželství teď, ti za pár let bude vadit znovu. Nosíš si to totiž v sobě! Schválně říkám za pár let, protože zkraje nebudeš mít vůbec čas si to uvědomit. Budeš jako otrok – starosti s rozvodem, nový byt, nová domácnost. Přijdou děti, v noci se nevyspíš a přitom budeš muset být stále mlád a při síle, abys stačil o dvacet let mladší ženušce. Budeš se honit a štvát, abys vydělal dost peněz a všechny je zabezpečil, i když bys – a to si přiznej – už mnohem radši seděl někde v klidu v křesle a psal ty své hry.“

Radovan chvíli mlčky otáčel skleničku v dlaních a chytal do ní záblesky uhasínající svíčky, z níž na stolku zbyla jen beztvará hrouda.

„To máš ze zpovědnice?“ zeptal se rozmrzele.

„Jo, a to tě ještě šetřím.“

„Vážně? A co může být horšího, prosím tě?“ vzdychl Radovan.

„To, že mě neposlechneš.“