- Katolický týdeník

Zkuste si představit, že se vám zhroutí naděje, které jste vkládali do své občanské budoucnosti. To byl můj případ, počínaje podzimem 1968. Můj i lidí mně blízkých. Kdo vám prokáže nejlepší službu? Ten, kdo vám pomůže vybřednout ze srabu.
Takových tehdy nebylo mnoho. Povzbuzením bylo už to, že se nedali, vedli si svou a odhodlaně snášeli šikanu. Do mé mysli se časem zapsali hlavně dva, Havel a Vaculík. Oni si totiž navíc s námi povídali (prostřednictvím textů). Havel působil spíš „přes intelekt“, odpovědným myšlením. A Vaculík „přes celou osobnost“ včetně emocí, ty jsou důležité, možná nejdůležitější.
O Vaculíkových knížkách se čtenář poučí u povolanějších. Vnímal jsem je tehdy „politicky“ a cenil si jejich provokující pointy. Tu měly v koncentrované podobě jiné dva texty: projev na sjezdu spisovatelů (1967) a manifest Dva tisíce slov (1968). Oba uváděly změnu, prozření, asi jako zjištění dítěte z Andersenovy pohádky, že král je nahý. – A pak nastalo to úmorné zápolení s „normalizačním“ režimem, stupidním, podlým, a přesto úspěšně podbízivým. Vaculík si při tom s námi povídal skrze své strojopisné fejetony. Byly to dávky účinného antidepresiva. Autorovy občasné vrtochy, jimiž si komplikoval soukromý život, mu člověk ochotně odpouštěl, z vděčnosti (nebylo by spravedlivé nezmínit heroickou velkorysost jeho ženy, která to s ním vydržela). Je tu zajímavá okolnost: Ludvík Vaculík je i tím, čemu se říká „bývalý komunista“. Patří to k jeho osudu. On sám je vlastně zosobněním osudu celonárodního, přesněji řečeno, té lepší (žel minoritní) varianty jeho scénáře. Téma k zamyšlení těm, kdo povrchně paušalizují, včetně politických frázistů a publicistických šmoků.
Právě se dožil osmdesátky. Našel si cestu k Bohu, bylo to určitě pracné. Kromě všeho nejlepšího mu přejme, aby se na stará kolena nestal moc velkým morousem. A nezapomeňme mu aspoň v duchu poděkovat.