Láska se nedá vnutit. Jen darovat

Při četbě evangelií se nemohu ubránit pocitu, že se Ježíš chová nespravedlivě. Když je někdo zlý, líný nebo ublíží druhým (cizoložná žena, která podvedla svého manžela), ujímá se ho a nadržuje mu. Na ty, co se chovají správně, kašle. Jak se s tím srovnat? A není tedy lepší být líný a bezohledný, když nám Ježíš stejně odpustí?

Vydání: 2014/36 Ve Žďáru fandili rodině, 2.9.2014, Autor: Kateřina Brichcínová

Věřím, že svatou pravdou je, že Bůh nám lenost, bezohlednost i jiné zlo odpustí. Ale ne bezpodmínečně. Jedna podmínka zde je: abychom svého hříchu upřímně litovali a uvědomili si, že potřebujeme Boží odpuštění.

I já se někdy ptávám podobně jako tazatel, ale pak si uvědomím: Copak já nejsem líná? Nejsem hříšná? Pokud bych nebyla schopna se takto ptát, mohla bych mít právě dojem, že na mě Pán někdy „kašle“, nestará se o mne. To by však nebyl výraz jeho nespravedlnosti, nýbrž respektu vůči mně a mojí svobodě. Vždyť bych mu říkala: „Já tě nepotřebuji.“

Pán mi svou pomoc ani sebe samého nevnucuje – láska se totiž nedá vnutit, dá se jen svobodně darovat a svobodně přijmout. Bůh se zjevuje jako ten, kdo člověka miluje a odevždy se mu chce ve své lásce darovat. Ale je to člověk, jsem to já, kdo ne vždy Boží lásku přijímá. Pomocná Boží ruka je ke mně stále vztažená, čeká jen, až do ní vložím svou…

Otec z Ježíšova podobenství se neradoval ze svého marnotratného syna a nepořádal pro něj hostinu, když tento syn rozmařilým životem rozhazoval svěřené jmění. Když však poznal svoji bídu a vydal se na cestu do otcovského domu, běžel otec k němu, objal ho a políbil… Starší syn měl pocit, že otec mladšímu „nadržuje“, ale přece oba synové byli se stejnou láskou zváni, aby se radovali a veselili, oba se mohli nechat obejmout.

Ježíš jednal stejně milosrdně s cizoložnou ženou jako s těmi, kdo ji chtěli kamenovat – vždyť i oni byli hříšníci. Pán neodsoudil ani ji, ani je. Té ženě ovšem neřekl: „Já tě neodsuzuji. Jdi a cizolož dál“, ale: „Jdi a už nehřeš.“ Zřejmě šla a už nehřešila. Byla-li to Máří Magdaléna, stala se dokonce svatou. Kdo poznává, že se mu hodně odpouští, hodně miluje

(srv. Lk 7,41–48).

Vzpomínám si, že jsem jednou s úmyslem „užít si“ udělala něco špatného a pak jsem se octla takříkajíc na dně, vnímala jsem svou ubohost a prázdnotu. Hledala jsem naplnění, a tak jsem otevřela Bibli a začala jsem se s Božím slovem modlit. Tenkrát v té modlitbě jsem intenzivně pocítila láskyplné objetí. Ta zkušenost ve mně nezanechala dojem, že bych měla udělat zase něco špatného, abych takové láskyplné objetí pocítila znovu. Zanechala ve mně touhu láskyplně objímat…