Vydání: 2009/14 Květná neděle, 1.4.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Sněmovna, v níž zasedají dvě stovky poslanců z téže země, působí na diváka při televizních šotech tak trochu jako kabaret. Jak ale musí vypadat a fungovat instituce, kde spolu v jedné budově zasedá takřka 800 poslanců, a to dokonce z 27 evropských zemí? A lze v takovém labyrintu ještě vůbec prosazovat křesťanské hodnoty? Tyto a další otázky týkající se života a práce v Evropském parlamentu (EP) jsme položili europoslanci Janu Březinovi.

Dochází někdy v EP k přímým střetům v souvislosti s křesťanským přesvědčením politika?

Zmíním jeden vyhrocený případ. V roce 2004 se italský politik Rocco Buttiglione nechal v Evropském parlamentu slyšet, že „homosexualita je hřích“ a že registrovaná partnerství nemohou být alternativou k heterosexuálním svazkům. A také že přednostní poslání ženy je starat se o rodinu. Obhajoval tak model tradičního rozdělení rolí mezi mužem a ženou v rodině. A přestože uvedl, že jde pouze o jeho osobní názory, nikoli politický program, v parlamentu narazil. Ta věc byla o to závažnější, že v té době měl EP schvalovat složení Evropské komise (vlády), jejíž měl být Buttiglione komisařem (ministrem). Odpor, který Buttiglioneho výroky vyvolaly, vedl nakonec italskou vládu k tomu, že jeho nominaci zrušila a místo něho jmenovala jinou osobu. Tehdy totiž hrozilo, že kvůli jedné osobě nebude schválena celá vláda.

Jak to bylo možné? Vždyť je poslanecký klub Evropských lidových stran a Evropských demokratů nejpočetnější?

To je pravda, ale socialisté, komunisté a liberálové – když spojí své hlasy dohromady – nás přehlasují. Kromě toho ani náš klub není ve všech otázkách jednotný. Zřejmě si to dokážete představit: patří do něj jak europoslanci KDU-ČSL, tak naši kolegové z ODS.

Jak se křesťanství podle vás může promítnout do práce poslance?

Křesťanské hodnoty se nutně projeví, projednávají-li se v parlamentu např. otázky genetiky, bioetiky, „reprodukčních práv“ a samozřejmě rodiny. Za nejdůležitější vodítko pro křesťansko-demokratickou politiku, která zohledňuje sociální učení církve, považuji myšlenku solidarity. Má to řadu dopadů do praktické politiky. Např. v rámci Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, jehož jsem členem, se nám podařilo vypracovat a posléze v parlamentu i prosadit myšlenku „energetické chudoby“, kterou v rámci EU lze vztáhnout na všechny domácnosti, jež si nemohou dovolit v zimě vytopit své obydlí na přiměřenou teplotu. Odtud by pak měla vyplynout povinnost státu těmto rodinám pomoci. Hlavně však se koncept solidarity v EU projevuje ve strukturálních fondech – to jsou peníze, které plynou z bohatších zemí unie do chudších. Považte, jen náš stát přijal za rok 2008 z těchto fondů na 22 mld Kč! A letos má možnost čerpat až 100 mld (a to každý rok až do roku 2013)! Z těchto zdrojů se pak financují čističky, kanalizace, železnice, silnice, sociální fondy pro podporu v nezaměstnanosti atd. Tento druh solidarity, který je plně v souladu s křesťanskou demokratickou politikou, zároveň pomáhá zachovávat a posilovat soudržnost EU.

Nemáte pocit, že EP je tak trochu umělý svět? Co pro vás může pojem solidarity z tohoto hlediska znamenat?

Je fakt, že EP je velký, od okolí oddělený komplex, kde je všechno, na co si vzpomenete: od supermarketu přes poštu, banku, čistírnu až po kavárny a to může navozovat představu umělého světa. Zvlášť když poslanci ve dnech, kdy probíhá zasedání, v něm tráví celé dny. A EP přitom není žádným rájem na zemi. Ostatně nedávno někdo přímo v jeho „útrobách“ vyloupil banku – i přesto, že se vjezdy do areálu a výjezdy z něj pečlivě hlídají. Umělému světu se bráním i vědomě. Proto jsem rodinu nepřestěhoval do Bruselu. A když jsem doma, stýkám se s přáteli, kteří mi dávají velmi tvrdě najevo, jak těžkým situacím musí čelit. Vím velmi dobře, jak se lidem žije.

Jaký je podle vás rozdíl mezi atmosférou v národních parlamentech a v EP?

Národní parlamenty jsou politicky ostřejší, v EP je snaha o dosažení konsenzu. Doma vítězí ten, kdo dá dohromady 101 hlas, v EP zvítězíte tehdy, když přesvědčíte své politické protějšky. Politických skupin je tam totiž strašně moc. V případě Buttiglioneho to ale nešlo, protože on tak říkajíc píchl do vosího hnízda. Rozvolněné pojetí sexuality a rodiny dnes bohužel v Evropě převažuje.

Konají se v EP bohoslužby?

Ano, v budově EP ve Štrasburku se slouží každou středu ráno mše, střídavě v různých jazycích, nejvíc asi v němčině. V Bruselu se o Slováky a Čechy zaměstnané v evropských institucích stará slovenský kněz Lubomír Fabčín, vyslaný Slovenskou biskupskou konferencí. Češi v jeho farnosti provozují český pěvecký sbor, který nacvičuje české liturgické písně a přibližně jednou měsíčně je zpívá při nedělní mši.

Máte v EP nějaké zahraniční přátele?

Ano, mám, zejména mezi Slováky, s nimiž si občas popovídáme v kavárně. Zato s řeckým profesorem fyziky Nikolaosem Vakalisem někdy v jarním či letním období po parlametní šichtě zajdeme do řecké restaurace na sklenku vína. On přitom kouří doutník, jako řádný vlastenec totiž považuje dotace na tabáková pole za klíčové a podle toho se i chová: co snese, to si odkouří. Mimochodem: jako většina Řeků je pravoslavným křesťanem.

Projevuje se nějak přítomnost pravoslavných v EP?

Po posledním rozšíření Evropské unie se podíl pravoslavných v Evropské unii (EU) i v EP výrazně navýšil. V EP se to projevilo např. tak, že řečtí, bulharští a rumunští pravoslavní si vymohli, že parlamentní zasedání začne letos až 22. dubna, tedy po pravoslavných Velikonocích (ty letos budou o týden později než u nás). Jinak ale každý kope za svou zemi, o nějaké pravoslavné alianci nemůže být řeč.

A co islám v Evropě? Dostáváte se do styku i s tímto fenoménem?

Hodně často – v Bruselu. Není-li totiž ohyzdné počasí, snažím se tam denně běhat a shodou okolností takto sportuji každé ráno v centrálním parku v blízkosti mešity, do níž se právě shromažďují lidé k modlitbě. Islámu se zkrátka v Evropě nelze vyhnout. Mezi belgickými poslanci se dokonce šíří vtip, že nejčastější jméno dávané chlapcům v belgických porodnicích je Mohamed…

Myslíte si, že by mělo být Turecko přijato do EU?

Přičlenění Turecka do EU je citlivým tématem, zvláště v Německu, kde je početná turecká menšina. Z toho důvodu např. Angela Merkelové pléduje jednoznačně pro začleněnění Turecka k EU. Ostatně jsou proto i strategické důvody, např. eventuelní trasa plynovodu a ropovodu přes turecké území. Ale tyto zájmy nemohou být podle mého názoru rozhodující. Copak není zároveň nutné, aby se Turecko dopracovalo k sekulárnímu pojetí státu, kde by měla všechna náboženství stejná práva? A kde by také panovala zásadní rovnost mezi mužem a ženou ve společnosti (aniž by se tím rušilo přirozené rozdělení rolí otce a matky v rodině)? A kde by i národnostní menšiny, např. Kurdové, nebyli považováni za občany druhé kategorie? Těmto představám, které jsou v Evropě již zažité, turecká realita neodpovídá. Turecko zatím nesplňuje evropský požadavek respektu k menšinám a to je hlavní důvod, proč do EU nepatří.

Jak si představujete sekulární stát? Jakou roli v něm má či nemá mít náboženství?

V 18. století jeden britský cestovatel přivedl svého arabského kolegu před britský parlament a řekl mu hrdě: „Tady se vydávají zákony.“ Jeho arabský přítel mu však na to odpověděl: „My takovou budovu nepotřebujeme, protože máme zákony od Alláha.“ Na tomto příkladu lze ilustrovat zásadní rozdíl mezi sekulárním státem a islamistickým pojetím politiky. Moc soudní, zákonodárná a exekutivní je v sekulárním státě od sebe vzájemně oddělena a zároveň je oddělena od jakéhokoli náboženství či ideologie. Tato vymoženost není dosud islámu vlastní. Pokud se v islámských zemích objeví nějaká snaha o sekularitu, obvykle je ji nutno bránit armádou. Právě proto je třeba říkat evropským muslimům, že chtějí-li v Evropě žít, musí přijmout za své evropské zákony a pravidla, evropské pojetí sekularity. To ovšem neznamená, že evropská civilizace nemá duchovní, náboženské kořeny, o něž by nebylo třeba pečovat. Kdybychom náboženství vytěsnili ze života společnosti, přeřezali bychom si větev, na které sedíme. Náboženství v Evropě potřebujeme, sám považuji křesťanství za naprostou nezbytnost – už kvůli etickému standardu, který pomáhá ve společnosti udržovat. Nicméně je jen dobře, že jsme již v Evropě překonali sepětí trůnu a oltáře.