Vydání: 2020/12 Církev v době koronaviru, 17.3.2020, Autor: Miloš Doležal

Jak se Řím proměňoval z radostného ve vylidněné město a básník se v něm měnil v osamělého poutníka. Co mu v těchto pohnutých dnech dodávalo klid? A jaké memento v něm zůstane?

KOMENTÁŘ

Římské březnové dopoledne. Začíná prudce rašit jaro. Čisté azurové nebe. Racci svobodně krouží nad hlavami. Jen to podivné ticho, které občas ječivě prořízne siréna sanitky, nese v sobě tíseň. Jedna z hlavních a nejrušnějších tříd italského hlavního města Via dei Fori Imperiali, vedoucí od Kolosea k Benátskému náměstí (Piazza Venezia), je teď úplně pustá a prázdná. Jen někde se ke zdi ležmo tiskne bezdomovec, jinde postává osamocený policista s respirátorem. 

Jdu vylidněnými ulicemi a na zavřených dveřích kostelů čtu důvody: koronavirus, do odvolání zavřeno. Tak už i chrámy, útočiště bezpečí, zavírají. Vždyť ani za morových epidemií nebývaly zavřené. Co je to za obraz? V jaké scéně jsem se to ocitl? Snad jako zapomenutý poutník, který vylezl na světlo pět minut po katastrofě. Nebo jako pastevec, který sešel z hor a neví, co se stalo. Překvapivě nejvíce života jsem ten den našel na římském protestantském hřbitově, kde vládne tlupa kocourů. Jejich klid ostře kontrastoval se zprávami, které naskakovaly na mobilu.

V těchto březnových dnech jsem se v Římě ocitl na pozvání Václava Kolaji, českého velvyslance při Svatém stolci. S producentem České televize Patrickem Divišem jsme se účastnili řady akcí věnovaných 70. výročí smrti P. Josefa Toufara. Dvou promítání našeho filmu „Jako bychom dnes zemřít měli“ a několika debat, především ve vatikánském rozhlase a v české koleji Nepomucenum. Shodou okolností jsem o P. Toufarovi měl možnost hovořit i pro polské diplomaty, duchovní a historiky na dvou postních setkáních – v salonu u Jana