Vydání: 2013/17 Pouť kněží na Velehradě se vydařila, 23.4.2013, Autor: Zita Chalupová

Příloha: Doma

V dětství jsme prý měli s bratrem želvu. Nepamatuji se na ni. Ovšem pamatuji se dobře na psa, jehož maminka přinesla z práce. Odněkud se tam zaběhl a nechtěl odejít. Tak jsme měli Ťapku – podvraťáka s černobílou kudrnatou srstí, který hrozně línal. I když Ťapka mohla pobývat jen v kuchyni, její chlupy byly v kobercích po celém bytě, ulpívaly na oblečení, vytahovali jsme je z polévky i ze skleniček pečlivě zavřených v příborníku v obývacím pokoji. Pro nás děti byla ale miláček. A jakmile rodiče vytáhli paty z domu, už seděl pes na gauči, spokojeně upíjel z hrnku kakao a díval se s námi na televizi. Často jsme Ťapku zkoušeli vzít i do postele, ale návrat rodičů tomu učinil vždy hlasitou přítrž. To byla moje první zkušenost se zvířetem.

Kuřátka v krabici

Asi před dvaceti lety jsem na tržnici obdivovala spolu s hejnem dětí bedničku plnou žlutých kuřátek. Kupců mnoho nebylo, ale každé dítě, malé i větší, si chtělo vzít kuřátko do dlaní a mazlit se s ním. Přiznávám, že i já jsem těžko odolávala. Dnes už kuřátka na trhu nebývají…

Zato mám teď sama dvě děti, které taky touží po zvířatech. A tak je mají. Nejprve to byla dvě morčata, pak jsme koupili psa. A před několika lety jsme se ujali čtyř toulavých koček. Bylo to sice pod silným dceřiným nátlakem, ale i to se snad počítá mezi dobré skutky. Musela za to vysypat pokladničku a skočit s kočkami k veterináři. Ovšem její zájem o chlupaté mazlíčky brzy vystřídal zájem o vyšší živočichy – koně. Následoval bezpočet stájí, koňských táborů i žádostí, abychom v garáži domku, kam jsme se právě nastěhovali, vybourali střechu a nějakého lichokopytníka jí pořídili, vždyť se dá koupit jen za dvacet pět tisíc! Tomuto nátlaku jsme ale už odolali.

A tak se dnes musíme smiřovat jen s občasnou psí loužičkou a nejrůznějšími kočičími úlovky – od myší, ptáků, žab a ještěrek až po netopýry, bílé laboratorní potkany nebo papoušky (bůhví, kde je chudáky sebraly). Nejkurióznější trofejí byla zadní půlka zajíce, která nás jedno vánoční ráno čekala na koberci před pracovnou. Odměnou je nám psí oddanost a kočičí předení těsně za uchem.

Zvíře může být kamarád

Lékařské výzkumy potvrzují, že pro zdravé děti jsou zvířata užitečná při budování přirozené imunity. A psychologové o potřebě soužití dítěte a zvířete vůbec nepochybují. „Takové soužití napomáhá u dětí rozvoji odpovědnosti a altruistického chování. Díky zvířátku se ratolest postupně učí brát ohled na druhé a uvědomovat si jejich potřeby. Když se potomek dokáže postarat o někoho, kdo je slabší a na jeho péči závislý, upevňuje to zároveň jeho sebevědomí. Možnost být ve fyzickém kontaktu se zvířetem, hladit ho, mazlit se s ním, je zase zdrojem citového uspokojení a vývoje dítěte. S mazlíčkem může dítě komunikovat bez obav ze selhání, může mu svěřovat své pocity. Nejen z těchto důvodů hrají zvířata klíčovou roli v tzv. animoterapii, při terapii fyzických i psychických obtíží,“ říká psycholožka Zuzana Faldynová.

Hůře jsou na tom děti trpící alergiemi. Zvířecí srst i ptačí peří patří mezi nejvážnější alergeny. Rodiče by proto měli dobře vybírat. Vhodným zvířetem je v takovém případě třeba želva.

Jak už připomněla psycholožka, zvířata často působí léčivě. Canisterapie (psi), hipoterapie (koně) nebo felinoterapie (kočky) jsou účinné metody, které odborníci využívají třeba pro postižené děti i dospělé, pro lidi s psychickými problémy, ale třeba také pro opuštěné seniory.

Zvíře je víc než plyšová hračka – to je to hlavní, k čemu by se děti při péči o ně měly vést. Snad k tomuto poznání pomůže i tato a následující strana, kde se dozvíte ještě mnohem víc.