26.3.2014, Autor: Kateřina Šťastná

Slovo půst v člověku evokuje jakési sebezapření. Dělám něco, co mi není příjemné. Mám na něco chuť, ale nesním to. Mám hlad, ale nenajím se. Ráda bych se podívala na televizi, brouzdala po internetu, ale odřeknu si to… Proč najednou mezi tím vším odříkáváním stojí jako „jeden z nejdůležitějších“ úkolů postu: udělat si čas na své blízké?

Dříve nebyla televize, nebyl mnohdy ani dostatek jídla. Lidé museli tvrdě pracovat – ale byli přirozeně spolu. Není to dnes trochu divná doba, když máme všeho nadbytek (a to i toho, co nepotřebujeme), a přesto patří mezi největší sebezapření udělat si čas na rodinu?