Vydání: 2009/4 Obrácení sv. Pavla, 21.1.2009

Jedno číslo popisné a tři školy – dvě střední, jedna vyšší odborná. Taková je situace v Ječné ulici č. 33 na Praze 2. Sídlí zde Střední odborná škola sociální svaté Zdislavy, Církevní střední zdravotnická škola Jana Pavla II. a Vyšší odborná škola zdravotnická Suverénního řádu maltézských rytířů.

Školní areál se skládá z přední a zadní budovy, celkem 16 kmenových tříd, 4 odborných učeben – jsou tu i byty pro řeholní sestry, které jsou z části klauzurou. „Moje předchůdkyně paní ředitelka Hranáčová uměla dát lidi skvěle dohromady. Nikdy se tu nestalo, aby spolu zdejší školy nějak soupeřily. Není ani vymezen prostor pro jednotlivé školy, ve sborovně se potkávají všichni kantoři. Máme tu jeden velký kolektiv žáků a vyučujících,“ pochvaluje si současná ředitelka škol v Ječné ulici Marie Hotmarová. Nesoulad podle jejích slov nepřináší ani fakt, že tři školy mají tři různé zřizovatele: Arcibiskupství pražské, kongregaci Dcer Božské lásky a Suverénní řád maltézských rytířů. „Velice si vážím, že zřizovatelé se vzájemně respektují a chápou naši situaci. Nechtějí po mě žádné protichůdné požadavky,“ říká Marie Hotmarová. Současná ředitelka škol nemohla kvůli svému náboženskému přesvědčení za minulého režimu studovat. Nakonec se stala zdravotní sestrou a 14 roků pracovala na porodnickém a hemodialyzačním oddělení. Po přestěhování do Prahy začala na škole v Ječné ulici vést praktické vyučování studentů. Poté, co vystudovala teologickou fakultu, ujala se výuky křesťanské etiky a odcházející ředitelka ji pak doporučila jako svoji nástupkyni. „Jsme specifická svébytná instituce, nepřijde mi to nijak výjimečné. Jedna ,osamocená‘ škola by se potýkala s většími finančními problémy. Vyučujeme tu pomáhajícím profesím, a můžeme tak například využívat společně zakoupené pomůcky – můžeme jich mít víc a kvalitnějších. Koexistence tří subjektů je zkrátka prospěšná. Víc lidí prostě víc ví,“ zamýšlí se Marie Hotmarová. Sociální a zdravotnické obory jsou si svým charakterem blízké. Tento fakt rozšiřuje možnosti spolupráce školních subjektů. I student jednoho oboru je při studiu konfrontován s vědomím, že jeho přístup pomoci bližnímu není jediný. „Mou velkou osobní radostí je setkávání se s lidmi – žáky, vyučujícími, kolegy řediteli, zdravotníky a v neposlední řadě se zástupci zřizovatele. Nevěřím tomu, jak se někdy říká, že lidi jdou dnes jen za penězi, pohodlím a prospěchem. Já se neustále setkávám s lidmi zcela opačného nasměrování,“ říká přesvědčivě ředitelka Hotmarová. Nepřestává se radovat z toho, že církevní školy vůbec existují a že ona sama na nich může působit. „Těch zázraků je na jednoho člověka skoro hodně,“ směje se.