Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008

Nastavit nepříteli druhou tvář?
Neodporuje samotná podstata armády Ježíšově výzvě: Udeří-li tě někdo do tváře, nastav mu druhou?
Stojím plně na straně velikána křesťanského starověku, biskupa a učitele církve sv. Augustina, který na sklonku života v jednom ze svých dopisů napsal: „Je možné a mnohdy i správné dle Kristových slov nastavit svoji druhou tvář. Nicméně nikdy nám není dovoleno nastavit tvář druhého.“ Celý problém dovoleného použití vojenské síly je z křesťanského hlediska totiž spojen nikoliv s jednáním na vlastní obranu, ale s jednáním, které má ochránit ty, kteří jsou nám svěřeni. A odvažuji se tvrdit, že armáda je i v současném světě mnohdy jediným nástrojem na nezbytnou ochranu těch, za které mají stát a jeho představitelé přímou zodpovědnost. Mnohdy však také ne…
TOMÁŠ HOLUB, bývalý hlavní kaplan AČR, poradce ministryně obrany

Dobrý život křesťana v armádě?
Můj syn jde do armády. Jak se k tomu mám jako matka postavit?
Dospělý syn musí jít v životě svou vlastní cestou: cestou, kterou si sám zvolí. Předpokládám proto, že nepotřebujete teorii, ale jde vám o to, abyste rozhodnutí svého syna vnitřně přijala. Podívejme se na dva vojáky z evangelií...
Prvním je setník, který má nemocného služebníka a prosí Ježíše, aby ho uzdravil. Přitom vyjadřuje tak velkou víru v uzdravující moc Ježíšova slova, že Ježíš žasne. A my se (mírně upravenými) slovy tohoto vojáka a pohana modlíme vždy před přijetím eucharistie. Setkáváme se tedy s člověkem, který je vnímavý ke svému bližnímu (podřízenému!) a ačkoli nepatří ke společenství vyvoleného národa, je otevřený pro Boží tajemství, na které odpovídá konkrétní vírou v Ježíšovo působení.
Druhým příkladem je další setník – ten, který stojí u Ježíšova kříže. Jeho vojáci nebyli žádní beránci, vůči Ježíšovi projevili svou bezcitnost a krutost. Přesto si tento člověk uprostřed tvrdých chlapů kolem sebe uchovává vnitřní vnímavost, takže – zatímco náboženští „profesionálové“ jsou hluší a slepí vůči Božímu působení v Ježíšovi – právě on v Markově evangeliu poznává a definitivně zvěstuje, že ukřižovaný Ježíš je Boží syn!
Jednoduše řečeno: i ve vojenském prostředí s jeho specifičností, někdy i drsností, může člověk zůstat vnímavý a citlivý pro bližní i pro Boha. Domnívám se, že dva základní postoje, které od vás syn potřebuje, jsou respekt k jeho rozhodování a důvěra, že chce žít dobře a pravdivě – a to i v armádě.
JAN PACNER, kaplan Univerzity obrany Brno

Může křesťan zabíjet?
Není hříchem cvičit se na zabíjení?
Jsem si jist, že pokud by voják byl hladový po zabíjení a těšil se do války, považovala by ho armáda za nebezpečného. Na boj však musí být připraven, a tedy i na možnost, že zabije. Považuji však za nedostatečné, když se my křesťané díváme na složité otázky spojené s armádou pouze z perspektivy hříchu. Možná bychom se na lidi, kteří oblékají uniformu a slouží se zbraní v ruce, měli dívat také z perspektivy kříže. Žijeme totiž ve světě, kde se zabíjí, kde se zneužívá moc a využívá násilí a kde je nutné tomuto zlu stavět mantinely a čelit mu. A to dost dobře nejde s rukama složenýma v klíně. Voják je mnohdy ten, kdo je do tohoto zla vržen, kdo na vlastní kůži zakouší pozemské peklo a na jehož duši to zanechává hrozné stopy. To, s čím se pak musejí vypořádávat, je kříž, který na ně byl naložen – a církev by jim neměla nabízet odsouzení, ale spíše modlitbu a podporu.
MIROSLAV JORDÁNEK, kaplan 4. brigády rychlého nasazení