Jak se dnes církev dívá na roli odborů?

Pracuji v soukromé nemocnici. Často se píše a mluví jen o pacientech, lékařích, jaké jsou úspěchy léčby. Ale jak se žije střednímu zdravotnickému personálu, o tom už lidé neslyší. Naše postavení se stále zhoršovalo. Tak jsme se hlavně my, zdravotní sestry a radiologičtí asistenti, rozhodli opět založit odborovou organizaci. Setkala jsem se s bývalou věřící kolegyní a ta mě od této činnosti odrazovala, prý se to neslučuje s učením Ježíše Krista. Proto bych chtěla poprosit o odpověď, jak se církev dnes dívá na roli odborů.

Právo založit odborovou organizaci i právo na stávku uznává také sociální učení církve. Encyklika Jana Pavla II. „Laborem exercens – O lidské práci“, která v článcích 19 a 20 hovoří o platech a o úloze odborů, tato práva výslovně zakotvuje, stejně jako Kompendium sociální nauky církve (2004), jehož české vydání se právě připravuje. Odkazuji rovněž na Katechismus katolické církve (čl. 2430). I křesťan a katolík se tedy může angažovat v odborech, aniž by tím zatěžoval své svědomí. Musí však odpovědně vážit podmínky pro tuto angažovanost, zvlášť při vzniku krajních sporů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. A to platí v nemocnici ještě víc než jinde: protože tam „vstupují do hry“ – třeba nechtěně – i pacienti. Už ve starozákonním zákonodárství byl požadavek spravedlnosti vyvažován i pozoruhodným morálním imperativem: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo... ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat,“ (Ex 23,2–3).

Právo na spravedlivou odměnu
Úsloví „dělník je hoden své mzdy“ vešlo i do Nového zákona; o odborech se v učení Ježíše Krista dovědět nemůžeme, protože ty zná až moderní společnost. Sociální učení církve naší doby zdůrazňuje, že klíčovým problémem sociální etiky ve věci platů a jiných sociálních dávek je otázka spravedlivé odměny za vykonanou práci. Zaměstnanci mají právo se sdružovat, aby se domohli spravedlnosti. Mají však při tom dbát na sociální soulad, harmonii a s tím spojenou solidaritu s ostatními. Vlastní individuální ani skupinové dobro nesmí být na úkor společného dobra. Právo na stávku při odpovídajících podmínkách a v příslušných mezích je jistým druhem ultimáta, krajního prostředku, který by neměl být zneužíván ani politicky, tím méně k vydírání hrozbou ochromení životně důležitých funkcí společenského organismu. V naší době jsme svědky zvláštního paradoxu. Zadržovaná či hladová mzda a tíživé pracovní podmínky jsou typické pro chudé země. Lidé se zde naučili skromnosti až po samé meze, pro nás těžko představitelné. Pokud si v takové situaci zachovávají radost ze života a nepropadnou beznaději a zoufalství, vztahují se na ně jistě Pánovy přísliby blahoslavenství.

Význam má i lidská důstojnost
Odbory a stávky jsou typické spíše pro bohaté společnosti, i tam, kde se žije „nad poměry“. U nás stejně jako v řadě bývalých socialistických zemí je pocit nespravedlnosti vyvoláván také tím, že privatizace a proces společenských změn daly příležitost ke zbohatnutí i způsoby „nekřesťanskými“. Také představitelé státní moci jitří někdy veřejnost tím, že hovoří o úsporách, ale sami podle toho nejednají. Zdrojem dnešních sociálních konfliktů u nás je tedy často pocit společenské frustrace, ztráta sociální soudržnosti. Křesťan v takové situaci bude napomáhat porozumění sociální spravedlnosti, bude věci pojmenovávat věcně a klidně bez vyvolávání vášní, závisti a třídní nenávisti. Nemusí být iniciátorem a organizátorem stávek, ale bude se snažit o pochopení a vcítění se do argumentace těch, kteří se cítí poškozeni a uraženi ve své lidské důstojnosti. Dobrý katolík, ba právě on, může být volán Pánem k solidaritě s těmi, jimž se děje křivda. Ani ne tak kvůli vlastnímu zájmu, ale aby se přihlásil k těm, „kteří žízní po spravedlnosti“. Na druhé straně se musí umět stejně odvážně postavit i vůči závisti a nenávisti. V konečném rozhodnutí co činit nám může pomoci jen hlas svědomí. Jako vždy a ve všem prosme Pána o poskytnutí světla, které by našemu svědomí ukázalo cestu.
Lubomír Mlčoch, profesor ekonomie na Fakultě sociálních věd UK v Praze