Islám představuje pro křesťany stálou výzvu

„Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jako je jeho rozkaz šířit jeho víru mečem“ – napsal jeden z nejvzdělanějších panovníků středověku, byzantský císař Manuel II. Paleolog (1350–1425). Nebyl z učenců, kteří by tvořili své spisy v ústraní praktického života. Naopak: takřka celý svůj život – nejen jako císař v Konstantinopoli, ale už předtím i jako vládce Soluně – strávil zoufalým bráněním svých držav před útočícími osmanskými Turky.

Porážka hlavního města Východořímské říše však byla tehdy jen otázkou času. Císařská rezidence a centrum východního křesťanství padly do rukou muslimských dobyvatelů jednou pro vždy na konci května roku 1453 – po jedenapůlměsíční bitvě. Zajímavě tuto historickou situaci popisuje Mika Waltari v historickém románu Pád Cařihradu.
„Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jako je jeho rozkaz šířit jeho víru mečem“ – tuto větu byzantského císaře citoval ve své již věhlasné přednášce v Řezně v roce 2006 papež Benedikt XVI., když tím chtěl „radikálně odmítnout náboženskou motivaci násilí“, jak vzápětí vysvětlil vatikánský tiskový mluvčí P. Federico Lombardi. Toto jeho vysvětlení bylo nutné, neboť po oné přednášce se v muslimském světě roztrhl pytel s rozhorlenými protesty, které vedly paradoxně právě k onomu násilí, proti němuž se vymezovaly. Tehdy dalo práci svět islámu uklidnit. Vstřícnému Benediktu XVI. se to víceméně podařilo ještě v témže roce při návštěvě Turecka a Istanbulu (někdejší Konstantinopole), kde prokázal svou úctu k víře muslimů.

HLAS KONCILU
Přesto islám po dlouhá staletí představuje pro křesťany velkou starost, a to už nejen za hranicemi latinské či stále se scvrkávající pravoslavné civilizace, ale od poslední třetiny 20. století také v samotné západní Evropě, která je pro katolictví a protestantismus historickým domovem. Tato nová situace byla způsobena tím, že vlády Německa, Velké Británie, Francie a dalších zemí podporovaly přistěhovalectví levné pracovní síly z Turecka a svých někdejších kolonií. A to dnes – kdy v těchto zemích žije už třetí generace muslimů a jejich počet se značně rozrostl – začalo působit nemalé sociální, kulturní i náboženské komplikace.
Přesto není jiné schůdné cesty do budoucna než dialog a hledání vzájemného porozumění. Jak to ostatně potvrzuje i deklarace Druhého vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate: „Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“

JDE O NAŠI VÍRU
Ve vztahu k islámu je sice na místě ostražitost, ale nikoli vystrašenost. „Nemáme se čeho bát než strachu samého,“ kdysi trefně vyjádřil americký prezident Franklin D. Roosevelt, jakkoliv to bylo v jiné souvislosti. Platí to ale i pro vztah k islámu za předpokladu, že – slovy sv. Pavla – „víme, komu jsme uvěřili“. Setkávání s vírou v Alláha nás má především pobízet k tomu, abychom obrodili a sjednotili naše vlastní, křesťanské náboženství. V tomto smyslu je pro nás islám stálou výzvou.