Vydání: 2021/9 Filozof živé víry Jan Sokol, 23.2.2021

Nestává se až tak zřídka, že se cítíme bezradní a osamocení. Stýskáme si po porozumění, radě a pomoci, ale Pán zůstává vysoko a daleko. Má přece jasnou vůli – proč nám ji nesdělí? V příběhu o Abrahámovi, Izákovi a jejich obětním putování na horu v zemi Moria je naproti tomu Bůh konkrétní až příliš. Mohl Abrahám dopředu tušit, že obětí nakonec nebude jeho syn?
V liturgickém čtení je biblický text trochu zkrácen – Abrahám ve vynechávce vyjadřuje naději, že si Bůh sám vyhlédne ovci k celopalu. Uklidňoval tím syna i sebe, ale především šel dál. Už toho s Bohem tolik prožil, tolik mu obětoval – a teď, když Bůh konečně splní svůj slib a dá mu potomka, hned mu ho zase odnímá! Chceme-li bránit Boha, můžeme zde vidět jakousi násilnou léčbu fixace, která mezi starým otcem a jeho synem (možná) vznikla. Také nás napadne, že Abraháma k oběti syna nevyzval Bůh, nýbrž se praotec nechal ovlivnit kulty okolních národů – že podlehl halucinacím, které Bůh nakonec naštěstí včas rozptýlí.
Jako oslovující mi připadá ještě další význam. Myslím, že z celého Abrahámova putování sálá Boží blízkost. Bůh se o Abraháma uchází a vede ho cestou, kde ho může co nejintenzivněji zakoušet. Abrahám zvládá jednu zkoušku za druhou s obdivuhodnou vytrvalostí a nadějí. Pořád ale vnímá situaci poněkud omezeně – „Já dám Hospodinu, co ode mě žádá, a on splní, co slíbil; pak budu žít naplněný život (už snad bez velkých zkoušek).“
Možná nevidí, že život životem činí Bůh, nikoli úkoly a odměny za jejich zvládnutí – že Bohu jde o naše srdce, které svým srdcem miluje (ostatně proto nám vdechl život). Narozením Izáka tak Abrahám jako Boží dítě nekončí, nadále jde i o něho. Dozrávat v patriarchu bude i jako starý, kdy už nebude plnit fyzicky náročné úkoly, ale místo toho ztělesňovat pro Izáka a celý lid, jak vztah s Bohem dává životu smysl a sílu v jakékoli jeho fázi.
Jenže stejně se při četbě dnešního příběhu každý z nás otřese. Kdyby zůstalo jen u Abraháma s Izákem, výzva k oběti by navzdory snaze o pochopení zkrátka zaváněla Boží vrtošivostí. U toho ovšem nezůstalo. Boží Syn na Kalvárii dobrovolně ukázal, že Boží trojiční (tj. z podstaty vztahová) láska k lidem rozhodně není sobecká. Nechce se spokojit s tím, co má jistého (Syna), kdyby to jinde znamenalo omezení plnosti života (tj. trvalé odloučení nás lidí od Boha). Krista na Kalvárii beran nečekal.
Nejen postní doba, ale celá naše životní pouť nese určité rysy dnešního Abrahámova putování. Ztrácíme Izáky, aby nám je Bůh na hoře vracel jinak. Lze dočasně utéct, jít jinam za jiným „bohem“, jít sice správným směrem, ale neplodně a v křeči („raději nevidět“) – anebo ve vlastním srdci zápasem vytvářet prostor, kam by do něho mohl vstoupit Bůh jako dárce života a budoucnosti. Dejme mu důvěru, že se postará!