Vydání: 2021/10 První papežská cesta do Iráku, 2.3.2021

Aniž požádáš statku jeho! Katechetická formulace desátého přikázání (stejně jako devíti předchozích) je nám všem patrně dobře známá. Nejen na ní si uvědomujeme, jak i snaha zjednodušit Desatero, aby si je člověk lépe pamatoval, vyžaduje další přemýšlení a vysvětlování. V prvním čtení jsme se dnes setkali s Desaterem ve formulaci biblické, kterou bychom se nazpaměť zřejmě jen tak nenaučili, ale která zdaleka není jen legislativní.
Dekalog začíná jasným předznamenáním: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Dříve než Hospodin na Sinaji přistoupí k zásadám správného života, dává svému lidu na vlastní kůži zakusit, že ho má rád, že chce jeho svébytnost a rozvoj a že nemůže nečinně přihlížet, když ho někdo zotročuje. Izrael prožije, co znamená svoboda a Boží moc. Prožije to jako dar, bez předchozích podmínek. Teprve s tímto prožitkem přistupuje Bůh k dalšímu kroku a v Desateru svému lidu ukazuje, jak se chovat, aby nežil pod svou úroveň, aby se nevracel do Egypta, ale naopak spěl k Zaslíbené zemi a mohl v ní pak prospívat.
Zatímco katechetické Desatero podává jednotlivá přikázání velmi stručně, Písmo věnuje prvnímu daleko více místa než ostatním. V hebrejštině navíc nejsou jednotlivé věty jen tak kladeny za sebe, nýbrž ostatní přikázání jakoby z prvního gramaticky vyplývají. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh – a proto mě měj na prvním místě, respektuj důstojnost rodičů i druhých lidí a neživ v sobě závist ani jiné zhoubné touhy.“ Kdybys to totiž porušoval, šel bys za jiným „bohem“, který tě odnikud nevysvobodil, jemuž nejde o tebe pro tebe.
Desatero jako smlouvu lze přirovnat k manželství – mám-li druhého rád, nebudu se chovat tak, abych ho zarmucoval, škodil mu, škodil těm, které má rád, nebo škodil sobě, s nímž spojil svůj život. Přikázání vytyčují určité meze, v nichž má bujet a zrát život, aniž by se měnil v jed či rozplýtval na zdánlivě potřebné zbytečnosti.
V evangeliu dnes Pán vyhání z chrámu prodavače a směnárníky, kteří tam měli svou důležitou funkci – umožňovali lidem přinášet oběti a platit měnou, která by se nepříčila Zákonu (tj. nenesla např. portrét císaře). Udělali si však z předpisů živnost, přičemž z Desatera zřejmě prakticky vypustili onu první větu (kdyby byli usilovali o živý vztah s Hospodinem, Kristus by je podle mě nevyháněl – hrubou záplatu používal jen na hrubý pytel). Desatero má smysl jako zjevení milujícího a pomáhajícího Boha; Zákon bez milosti by zotročoval.
Zažil jsem sám nějaký východ z Egypta? Když se podívám, co jsem v životě dostal, jak vypadá předvětí Desatera („Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl / ti pomohl…“) v mém konkrétním životním příběhu? Neposílí mě tato vzpomínka ve snaze zalíbit se Bohu i v těch přikázáních, o něž klopýtám?