Žijeme v neklidné, tekuté době, kdy často slyšíme pravdy, které lžou, a lži, které říkají pravdu. Z toho vychází určité zmatení myslí i činů, neporozumění mezi lidmi živené častými „fake news“ a ozbrojené konflikty. Ale nic nového pod sluncem, můžeme říci; vždyť ani první křesťané nežili v nějaké idyle, ale byli přesvědčeni, že se za ně u Otce přimlouvá Ježíš Kristus, smírná oběť za hříchy celého světa, jak čteme v 1. Janově listu.
Vydání: 2018/14 Kristovo vzkříšení je pravá naděje, 3.4.2018, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem
Tuto přímluvu bytostně prožívala i novodobá světice Faustyna Kowalská, která toužila po hlubokém duchovním zakotvení v Bohu, když kolem sebe pozorovala zneklidněnou, morálně rozkolísanou společnost. Ve svém Deníčku si poznamenala, že navzdory všem hříchům jsou stále otevřena stavidla Božího milosrdenství, takže se žádná duše nemusí bát přiblížit a poprosit za odpuštění svých hříchů, i kdyby byly sebetemnější. Uvědomovala si, že tváří milosrdného, odpouštějícího Boha je Ježíš Kristus, obětovaný za hříchy všech lidí.
Mnozí naši současníci se domnívají, že středem všeho dění je člověk se svými vynálezy a možnostmi. Jenže když se na něho kriticky zahledíme, pozorujeme na něm řadu slabostí, bezradnost a jistou osamocenost. Ale víra nás ujišťuje, že pravým základem je Bůh, milující, a proto neskonale milosrdný. Jinak řečeno proti vší lidské temnotě, vině a nejistotě stojí tajemství Kristova kříže. Neboť právě on na sebe vzal veškerou lidskou tragiku a vinu. Tak přemohl hříchy všech lidí, které zranily a nakonec usmrtily na šibenici kříže jeho tělo, stal se znamením usmíření s Bohem a dal lidstvu novou naději. Jak čteme v Pavlově listu křesťanům do Efezu, „byli jsme mrtvi pro své poklesky a hříchy, protože jsme žili tak, jak si to žádalo tělo… Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou a přivedl nás k životu zároveň s Kristem.“ Právě tuto lásku se snažme prožívat, aby nás stále provázela i na někdy křivolakých cestách, neboť k prohloubení své víry nutně potřebujeme tuto zkušenost, která nám pomůže překonat vnitřní i vnější neklid. Jinak by nám hrozila stálá nejistota, která by se projevila slabostí myšlení i skutků.
Římský biskup František nás prosí, abychom ve svém životě dávali víc prostoru vzájemnému porozumění, neboť i na nás je upřen Boží odpouštějící a milosrdný pohled. Proto nám doporučuje znát sami sebe a vědět, že jsme se dopustili mnoha nedobrých činů, a jsme proto hříšníky. Je potřebné umět říct: „Pane, stydím se za to, co jsem v životě provedl, a prosím tě o odpuštění.“ Pak budeme schopni odpustit i druhým a projevit tak ono milosrdenství, které jsme předtím dostali od Pána. Takže máme jednat jako křesťané a přispívat ke zlepšení lidské společnosti, jejíž jsme součástí. Chápejme to jako součást evangelizace, k níž jsme povoláni svým křtem.
