Vydání: 2022/35 Papež svolává všechny kardinály, 23.8.2022

Vztahy mezi Ježíšem a farizeji jsou v Lukášově evangeliu již delší dobu napjaté. Farizejové na Ježíše líčí nástrahy a snaží se ho chytit za slovo. O něco později se dokonce chtějí Ježíše zbavit jakoby dobře míněnou radou, aby od nich odešel a zachránil si tak život před Herodem (Lk 13, 31). O to více nás překvapí Ježíšova sobotní návštěva přímo v domě jednoho z předních farizejů. Nicméně zmíněné okolnosti prozrazují, že farizejové opět mají něco za lubem a že toto pozvání v sobotní den není jen tak. A taky že ne, neboť vzápětí se před Ježíšem – jakoby náhodou – objevuje nemocný člověk. Právě uzdravování nemocných v sobotu bylo jádrem sporu mezi Ježíšem a jeho protivníky. Ježíš se sice přítomných ptá, zda je možné v sobotu uzdravovat, ale když nedostane žádnou odpověď, vyřeší to po svém, nemocného uzdraví a ujme se slova. Farizejové se tak dostávají do role žáků, kteří u stolu naslouchají učiteli.
Ježíš nejprve mluví o sobotě, o volu v jámě, a potom komentuje chování ostatních hostů i hostitele. Kamenem úrazu je touha po poctách a uznání od lidí. Zkrátka jde o „první místa“, která jsou sice přitažlivá, ale také nebezpečná a mohou člověka pěkně spálit, objeví-li se někdo významnější. Na stejné vlně se nese i Ježíšova kritika samotného hostitele, který pozval ke stolu pouze sobě rovné, a to se skrytým očekáváním, že mu brzy oplatí stejnou měrou a stejnými místy. Zkrátka „pečou se oplatky“. S Ježíšem ale mezi farizeje přichází něco zcela nového a to je Boží království. A pečou-li se v tomto království nějaké oplatky, pak leda ty, které jsou pro druhé…
Ježíš svými radami samozřejmě nechce farizejskou sešlost pouze uchránit od společenských faux pas, ale využívá příležitosti a mluví o Božím království. A taky o jeho logice, která sice není nelogická, ale je Boží, a proto jiná. Ježíš dnes učí – jak farizeje, tak i nás – abychom právě tuto logiku Božího království, logiku Boží, vzali za svou vlastní. V kontextu dnešního evangelia je to pozvání, abychom místo pošilhávání po ošidných prvních místech věnovali pozornost těm, kteří si ji zaslouží mnohem více, totiž: žebrákům, mrzákům, chromým, slepým… Těm, kdo nám nikdy neoplatí stejnou mincí, ale jejich chudobu bere za svou sám Bůh. A je to právě On, kdo se jednou osobně postará o to, aby blahoslavení, kteří takto žijí, dostali svou odměnu při vzkříšení spravedlivých.
Ukazuje se tedy, že evangelium není o zasedacím pořádku, ale o způsobu života. Člověk se sice může celý život honit za „předními místy“ – a bude dobře, když si je každý z nás pravdivě pojmenuje – ale Ježíš nám nabízí alternativu. Jde to i jinak. Je zde ještě jiné království a ještě jiná logika. A ta nás určitě nezklame, protože je Boží!