Vydání: 2018/26-27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 26.6.2018

Mám rád postavu proroka Jeremiáše. Román Franze Werfela inspirovaný jeho biblickým životním příběhem mě v mládí velmi oslovil. Jeremiáš, mladík z vesnického dvorce Anatót, je povolán k prorocké službě. Werfel vykresluje počátek jeho prorocké služby s odmítnutím v rodném domě od bratří a otce. Ač to není součástí biblického textu, autor vkládá do příběhu zkušenost mnohých, která takřka zlidověla: Nikdo není doma prorokem. Jeremiáš se cítí slabý, nehodný povolání, k němuž ho Bůh volá. Slabost proroka je však příležitostí, aby se ukázala Boží moc! To prožívá i Pavel, když mluví o své službě apoštola. Odmítnutí a slabost, dokonce i příkoří se nevyhnuly samotnému Ježíši – jak by toho mohli být uchráněni jeho učedníci?! V Kristu je vrchol spojení Boží moci s křehkostí člověka.
Ježíš na sebe bere naši lidskou slabost, aby nám ukázal, že je Bůh s námi, vpravdě Immanuel.
„Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,11) Jak to, že sousedé a příbuzní jej nepřijímají a pohoršují se nad ním? Větší část života totiž vedl v jednoduchosti života, která nevzbuzovala žádný podiv. Byl příliš obyčejný na to, aby v něm viděli proroka, a už vůbec ne Mesiáše. V Janově evangeliu v 8. kapitole je zachycena podstata toho pohoršení: „Farizeové mu řekli: ‚Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé.‘ Ježíš jim odpověděl: ‚I když vydávám svědectví sám sobě, moje svědectví je pravé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím a kam jdu. Vy soudíte podle zdání.‘“ (J 8,13-15) O kousek dál je výslovná výčitka: „Jsi snad větší než náš otec Abrahám? Také proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“ (J 8,53) Klanět se Bohu v jeruzalémském chrámu a přinášet oběti, to ano. Ale připustit, že by Bůh žil jako obyčejný člověk mezi námi, to rozhodně ne!
Nám hrozí, že Ježíše odmítneme a budeme pohoršeni jako obyvatelé Nazareta. Sílu Všemohoucího ukrytou do slabosti člověka naše víra nezahlédne. Jan Zahradníček v básni Znamení moci napsal: „Málem ho přehlédli, jako ty jej přehlížíš v bližním svém – ale dějiny se otřásají Jeho hučící přítomností.“ Jak těžko se srovnáváme s tím, že na bohoslužbu přijde soused – člověk, jehož tak dobře známe a víme o všech jeho nedostatcích! Jak velký odpor se v nás vzedme, kdybychom mu měli podat ruku při pozdravení pokoje… I v takovém člověku však přichází Ježíš a žádá, abychom jej přijali a uvěřili mu. Chce se nás dotknout a uzdravit naše nemocné srdce bez lásky. Připusťme, že idealizovaný Ježíš naší zbožnosti je tak často vzdálen od prorocké postavy Ježíše Nazaretského! Pokorné přiznání vlastní slabé víry je prvním krokem k příležitosti zakusit Boží moc. Najde Syn člověka víru na zemi, až přijde? (srv. Lk 18,8)