Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020

Odpuštění je:
opuštění pštrosího postoje a přijetí zla, které v minulosti způsobilo zranění;
opuštění vlastních představ o druhém a jeho přijetí takového, jaký je;
opuštění strachu z druhého a nalezení odvahy se jím znovu nechat zranit;
opuštění otroctví bolestných pout minulosti a přijetí svobody díky nadhledu z ptačí/Boží perspektivy;
opuštění iluze, že to vyřeším sám, a odevzdání se do rukou Všemohoucího;
opuštění temnoty a návrat k Bohu, neboť i mne bylo tolik odpuštěno.
Třetí a poslední řeč v 18. kapitole evangelia podle Matouše nepojednává o odpuštění izolovaně, neboť evangelista zde řeší způsob života ve společenství prvotní církve. Aktualizace tohoto úryvku se tedy vztahuje k tomu, jak my udržujeme naše farní společenství, naši diecézi, naši církev pohromadě prostřednictvím odpuštění. Odpuštění je totiž cementem našich vztahů, naší církve. Proto je zásadní otázkou, jak se vypořádáváme s hříchem uvnitř církve, uvnitř našeho společenství. Křesťanské soužití není přece založeno na naší bezchybnosti, na naší svatosti. Společenství dokážeme vytvářet jen díky odpuštění. Společenství, které žije v pravdě o sobě, vnímá, že v něm pulzuje i zlo. Tento fakt pak přijímá, ale nesmiřuje se s touto skutečností.
Společenství je totiž živoucí natolik, nakolik ho zlo opouští – a to jej opouští, protože ho společenství samo vyprovází ven prostřednictvím odpuštění. Odpuštění se tak stává vítězstvím lásky nad zlem.
V nedělním úryvku se setkáme s apoštolem Petrem, který řeší otázku odpuštění: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Otázka zní úplně jinak, pokud ji formulujeme záporně: Kdy zase mohu začít držet zášť, zatrpknutí, nelásku k druhému? Až po sedmerém odpuštění? Tak či onak, obě otázky implikují, že čekáme na to, abychom se vůči druhému zase mohli začít vymezovat. Sv. Petr tak vyjadřuje naše lidské myšlení. Jsme ochotni k velkorysosti, ale ta přece musí mít nějakou hranici. Myslíme kvantitativně, zatímco Pán Ježíš dává kvalitativní řešení, když vyzývá k bezmeznému odpuštění. Následujícím podobenstvím pak dává odpověď na otázku proč. Bez této odpovědi totiž bezmezné odpuštění nedává smysl. Jsme na tomto světě, abychom poznávali Boha a tím se mu stali stále podobnějšími, tj. byli jeho čím dál věrohodnějším obrazem. Pak budeme i čím dál více sami sebou.