- Katolický týdeník

O dobrých i nudných kázáních a také o způsobu, jak se přiblížit tomu prvnímu, hovoříme s Mons. ALEŠEM OPATRNÝM, teologem, pedagogem KTF UK a někdejším vedoucím Pastoračního střediska pražské arcidiecéze.

Vydání: 2015/7 Týden manželství. Aby vztah vydržel, 10.2.2015, Autor: Aleš Palán

Homiletiku lze při výuce pojmout různým způsobem. Může to být, stručně řečeno, výuka, jak se dobrat k hodnotnému obsahu homilie nebo jak homilii co nejlépe literárně vystavit a prezentovat. Ideálně je samozřejmě potřebné obojí. Záleží ale mimo jiné na vyučujícím, zda je spíš založením literát a rétor, zanícený biblista či schopný katechetik atd. Pokud jde o minulost (první polovina minulého a předminulé století), převládalo zřejmě rétorické hledisko.

Nikoliv. Mnohdy vycházejí spíš „kopie kazatelů“, kteří dotyčného zaujali. Zpravidla si teprve časem kazatel osvojuje svůj vlastní styl.

Stručně řečeno: Přednáška má předat vědomosti, poučit. Homilie (a o té zde stále mluvím) je součástí liturgie. Má do ní tedy tematicky i formálně „zapadat“. I když má v sobě homilie zčásti výukový moment, není to moment hlavní. Oficiální církevní text, totiž Úvod k misálu, říká:

Hlavní část bohoslužby slova tvoří čtení z Písma svatého proložená mezizpěvy. Homilie, vyznání víry a přímluvy neboli modlitba věřících ji rozvíjejí a uzavírají. Ve čteních, která homilie vykládá, Bůh mluví k svému lidu, zjevuje tajemství vykoupení a spásy a nabízí duchovní pokrm. A dále: Homilie je součástí liturgie a velmi se doporučuje. Je totiž nutná k posile křesťanského života. Má být výkladem zaměřeným na něco z přečtených úryvků Písma svatého anebo výkladem některého mešního textu, s přihlédnutím k právě slavenému tajemství anebo ke zvláštním potřebám posluchačů.

„Tak akorát“ – což znamená přiměřeně dlouhá podle složení účastníků bohoslužby a podle teploty v kostele. Norma na to není, ale uvažme, že průměrně schopného kazatele lze s pozorností poslouchat asi deset, maximálně patnáct minut. Což platí pro dospělé, ne pro děti! A ještě jinak: Homilií má kazatel posloužit posluchačům, ne svému egu!

Samozřejmě je lepší nečtený přednes připravené homilie. Ale lépe je kultivovaně číst než nekultivovaně (s prominutím blekotavě) mluvit spatra. A nejhorší je, když kazatel vlastně neví, co chce říct, a doufá, že na to přijde až při homilii samé.

Pokud reaguje, neměl by reagovat zlobně. Vtipnou poznámku si může leckdo dovolit, ale homilie není diskuse – čili na kazatelovy reakce dost dobře nelze reagovat z pléna. Jde potom o výrazně jednosměrnou komunikaci, což může působit tak, že byl někdo „seřván“ (ba přímo to tak může být).

Viz výše – citace z úvodu k misálu. Rozhodně ale nevykládat všechna tři čtení. A stále platí, že homilie je součást liturgie, ne výuková hodina. Homilie má sloužit liturgii a věřícím, ne že si kazatel poslouží homilií jako osobní veřejnou tribunou!

Zde platí: všeho s mírou a s ohledem na to, co si může dotyčná osoba dovolit. Domnívat se, že musím být za každou cenu vtipný nebo osobní, je omyl. Jakmile se míra překročí, stává se z takovýchto prvků věc posluchače obtěžující.

Nikoliv. Můžeme to doložit známou zkušeností, že závažnější a náročnější texty se lépe prezentují a lépe vnímají v rozhlase než v televizi. Klipová kultura neumožňuje podstatněji rozvíjet myšlenky, předává hotové úseky.

Napomenout, potěšit, povzbudit – to jsou schody, po nichž je dobré stoupat a nezůstat na tom prvním (který by mohl být nejnižší). Záleží také na věku a neformální autoritě kazatele. To, co si může dovolit říci papež František v ranním kázání u sv. Marty, si nemůže dovolit říci novokněz. A „tepání zlořádů“, kdy si to kazatel suverénně vyřizuje s nepřítomnými hříšníky, sice mnohého posluchače potěší („ten jim to dal!“), ale není k ničemu.

Ne jedno, nebo druhé, ale oboje – viz například papež František.

Opakování není to nejhorší, sdělování stále stejné myšlenky (problému, výzvy) je ovšem unavující. Přemýšlí-li dotyčný vytrvale o Božím slově a o světě, v němž žijeme, a o lidech, které má před sebou, nebude to s tím opakováním tak zlé. Pokud by jen přednášel jednou připravená „výborná kázání“ nebo standardní napomenutí, bude se muset asi tak každých šest let nechat přeložit. Jestliže chce mluvit o Bohu a jeho díle s námi, nemůže téma vyčerpat.

Mladí někdy mají snahu uplatnit všechno, co se museli na fakultě naučit. Nebo být za každou cenu originální – to ale také nejde dlouho. To většinou časem přejde. My starší jsme zase v nebezpečí ustrnutí, případně v negativním postoji k současnosti, která se může jevit ve stáří víc a víc cizí. A v nebezpečí rutiny, která vede náš projev k neživotnosti, byť někteří posluchači budou rádi, že slyší stále to samé, co se jim líbí.

Jak od kterého. V každém případě je dobré nechat se inspirovat poctivou prací s biblickým textem, kterou má příprava kázání začínat.

Zpětná vazba je potřebná, ale může být zavádějící – protože prakticky každé kázání vám někdo pochválí a jiný zkritizuje. Jde o to, koho tedy budu poslouchat a jak se vypořádám s tím, že homilie není koncert na přání, ale současně má být posluchačům k užitku (což je něco trochu jiného, než že se „líbí“).

Rozhodně je dobré si čas od času poslechnout vlastní projev ze záznamu, což – zdá se – málokdo dělá, jinak by se musel mnohý ve svém projevu „opravit“. Věřícím (právem!) vadí homilie nepřipravené, mluvení nekonečné a plné moralizování. Ze své zkušenosti bych řekl, že homilie jsou nejkritizovatelnější položkou ve službě kněží (jáhnů i biskupů). Ale zřejmě to nemá na jejich kvalitu žádný vliv. Nezapomeňme také, že každý provozovatel uvedených nešvarů má i své obdivovatele.