Vydání: 2021/40 Svatováclavská bazilika v novém, 27.9.2021

„Proč jen se účel tak rád mění v bič?“ zpívá se v českém překladu známé Dylanovy písně a přijde mi, že se nám to občas stává i se slovy evangelní perikopy této neděle a souvisejícího prvního čtení. Ježíšova slova „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9), vyzdvihující Boží plán s člověkem, se někdy v našem podání mění v bič na ty, kterým se z nějakého důvodu manželství nepovedlo.
Někdy příliš rychle a tvrdě soudíme, nálepkujeme a tím druhé zraňujeme. Nechci nijak snižovat závažnost Ježíšových slov o nerozlučitelnosti manželství, ale zkusme tentokrát upřít svou pozornost na jiná jeho slova v tomto textu – „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz“ (Mk 9,5), říká farizejům, když se ptají, jak je to s platností Mojžíšova ustanovení o rozluce. Byli to právě muži tvrdých srdcí, na jejichž libovůli stálo rozhodnutí o vystavení rozlukového lístku a ukončení manželství. Žena do toho neměla moc co mluvit, byla mu podřízena, byla v jistém slova smyslu jeho majetkem. Vždyť ve starozákonním znění Desatera je manželka jmenována mezi tím, co patří tvému bližnímu, po čem nebudeš dychtit (Srov. Ex 20,17). Ježíš ve slovech „Bůh učinil lidi jako muže a ženu“ (Mk 10,6) neodkazuje jen k ideálu nerozlučitelnosti jejich manželství, ale především ke stejné hodnotě a důstojnosti muže a ženy. Žena není mužovým majetkem, aby s ní mohl libovolně nakládat, ale je spolu s ním stvořena k Božímu obrazu, jako „kost z jeho kostí a tělo z jeho těla“ (Srov. Gn 2,23).
Se stejnou tvrdostí srdce, s jakou si izraelští muži vymohli na Mojžíšovi možnost vystavení rozlukového listu ženě, můžeme i my, „tvrďáci“ dneška, hledět na ženu jako na svůj majetek, jako svoji podřízenou či služku, na předmět svého potěšení či uspokojení. Někdy zavíráme oči před faktem obtěžování, týrání, zneužívání či domácího násilí v rodinách a s tvrdostí srdce to skrýváme za ideálem nerozlučitelnosti manželství.
Být měkkého (něžného, citlivého, zjihlého) srdce není slabost. Je to něco, co disponuje člověka vidět svět Božíma očima. Měkké srdce mají zamilovaní, měkké srdce mají znalí utrpení, měkké srdce mají soucitní. Ne náhodou končí úryvek evangelia scénou, kdy k Ježíšovi právě ženy přivádějí své děti. Děti, podobně jako ženy, nebyly tehdy brány příliš vážně, Ježíš však poukazuje na jejich důstojnost a dokonce je dává za příklad: „Takovým patří Boží království“ (Mk 10,14). Proč? Snad právě proto, že nejsou tvrdého srdce, září v nich Boží obraz.
Ježíšova slova z dnešního evangelia mohou být i pro mne otázkou: Vidím Boží obraz v člověku? Stejně v mužích, ženách i dětech, i ve všech, kterým se z nějakého důvodu nedostává sluchu, kteří nejsou bráni vážně, kteří nejsou vnímáni jako rovnocenní, kteří jsou nějak „nedůležití“? V Ježíšově době to byly ženy a děti, které nemohly do věcí moc mluvit, a jiní o nich často s tvrdostí srdce rozhodovali. Vůči komu jsou dnes naše srdce tvrdá? Vůči komu je tvrdé moje srdce?