HOMILIE: Naše svědomí má přilnout k Bohu

Třetí neděle velikonoční je první ze čtyř „obyčejných“ velikonočních nedělí (mezi Oktávem a Nanebevstoupením), kdy můžeme zvlášť rozvinout rozjímání, co by Kristovo zmrtvýchvstání mělo pro nás znamenat a jak by se mělo v našem životě projevit, co by tedy mělo být onou velikonoční proměnou našeho nitra a života. K tomu nám mohou pomoci – každé svým způsobem – všechna tři dnešní biblická čtení.
První z nich, ze Skutků apoštolů, nás přenáší do nejranější doby církve. Apoštolové s velkým úspěchem hlásají radostnou zvěst o Kristově zmrtvýchvstání a jeho Boží moc, předávaná křtem a živená eucharistií, si velmi rychle podmaňuje srdce lidí, činí z nich křesťany a proměňuje je k lepšímu. To se nelíbí židovským představitelům, zejména velekněžím, kteří chtějí apoštoly umlčet. Opakovaně je vězní a zakazují jim učit. Petr při jednom takovém výslechu pronese známá slova „více je třeba poslouchat Boha než lidi“.
A možná právě v nich můžeme spatřovat jedno z nejvýraznějších znamení velikonoční proměny lidského nitra: poslouchat Boha více než lidi. V prvé řadě se tato schopnost vztahuje k poslušnosti druhých lidí, zvlášť takových, kteří nám s použitím síly chtějí vnutit něco, co by bylo zlé a proti evangeliu, co by bylo proti našemu (křesťanskému) svědomí. Tehdy je jednoznačně třeba poslouchat více Boha než je a vzepřít se takovému tlaku. Petrova slova se ale vztahují i k nám samotným, k poslušnosti sebe. Naše vlastní svědomí, ač se vždy nakonec musíme rozhodnout právě podle něj, není totiž ještě absolutní normou správnosti. Tou je Bůh, Kristus, jeho příklad a jeho učení, evangelium, k němuž by naše svědomí mělo přilnout a z něj čerpat. Naše svědomí se totiž může také mýlit, je narušené hříchem a slabostí, často velmi pokřivené. Je třeba je kultivovat, a to právě živou vírou, setkáváním se s Pánem Ježíšem a poznáváním jeho evangelia (a také učení církve ve věcech víry a mravů). Pak máme naději, že nám svědomí bude správně ukazovat, co je dobré a co je zlé, co je Boží a co ďábelské, anebo třeba jen příliš lidské.
Proto právě proměna k touze poslouchat více Boha než druhé a než sebe samé je znamením velikonoční proměny našeho nitra. Je to vlastně proměna od otroctví ke svobodě: od otrocké heteronomie (kdy normou mravnosti se stane mínění a tlak druhých) a pyšné a neméně zotročující autonomie (kdy se člověk sám sobě staneme jediným zákonem) ke skutečné svobodě, kterou najdeme jedině v živé a žité theonomii (kdy se naším zákonem stane sám dobrý Bůh). Tato postupná proměna je pak také onou cestou od slabšího „mít rád“ k silnějšímu „milovat Krista“, jak naznačuje slovní hříčka v dnešním evangeliu (v řečtině totiž rozhovor Krista s Petrem obsahuje právě tuto „hru“ slov), a cestou k vidění Boha a radostnému klanění se Bohu, jak čteme ve čtení druhém.