Dnešní neděle má dvě jména: jednak se nazývá „Květnou“ (což je její současný název), ale také se jí říká „Pašijová“ (jak se nazývala dříve). Oba názvy jsou správné, protože každý z nich vystihuje něco podstatného z dnešní liturgie. Ta totiž zpřítomňuje jak Kristův vjezd do Jeruzaléma, kdy byl davem vítán palmovými větvičkami (odtud „Květná neděle“, průvod s ratolestmi a evangelijní úryvek na jeho začátku), tak zároveň předjímá celé Kristovo následné utrpení na kříži (odtud název „Pašijová“, a to podle jména částí evangelia pojednávajících o umučení Páně).
Vydání: 2019/15 Slavíme Květnou neděli, 9.4.2019
Spojení těchto dvou momentů je dáno především jejich časovou i obsahovou blízkostí. Kristovým vjezdem do Jeruzaléma, jen několik dní před velikonočními svátky, skutečně začíná poslední týden jeho pozemského života, vrcholící velikonočními událostmi, smrtí na kříži, sestoupením mezi mrtvé, následným zmrtvýchvstáním a zjevením se učedníkům. Konec je tak důvodem začátku, kříž a zmrtvýchvstání cílem příchodu do Jeruzaléma.
Nejde ale jen o tuto časovou blízkost a logickou podmíněnost. Liturgické propojení vjezdu do Jeruzaléma s velikonočními událostmi je mnohem bohatší. Mimo jiné nám odhaluje také něco důležitého v nás samotných. Novozákonní texty jsou přeci nejen svědectvím (a liturgické dění nejen zpřítomněním) toho, co se stalo, ale zároveň – v rámci alegorické četby a živé účasti – i obrazem nás samých. Můžeme a máme se nacházet v jednotlivých biblických postavách a v jejich vztahu k Pánu Ježíši nacházet – jako v jakémsi zrcadle – i svůj vlastní vztah.
A tak se můžeme zkusit najít v jednotlivých postavách Svatého týdne: v davu, který Krista dnes radostně vítá „Hosana Synu Davidovu“, ale za pár dní bude ze strachu křičet „Na kříž s ním“; v Jidášovi, který Ježíše v rozhodující chvíli zradí; v Petrovi, který se na Velký pátek na vše bude dívat jen zpovzdálí, z bezpečí davu – a nakonec Krista zapře a uteče; v Janovi nebo v ženách, kteří naopak věrně zůstanou s Ježíšem i pod křížem.
Inspirací k takovému rozjímání nám může být třeba i slavné a krásné filmové zpracování Evangelia podle Matouše jinak kontroverzního režiséra Piera Paola Pasoliniho. Jeruzalémské scény nafilmoval právě jakoby z pohledu jejich svědků, z určité vzdálenosti, často přímo z davu. Možná proto, aby divák, vtažen takto do děje, se sám mohl snadněji v jednotlivých aktérech rozpoznat a tím poznat, na čí straně stojí.
Celé pašije, předznamenané úryvkem o vjezdu do Jeruzaléma, se totiž dnes před námi rozevírají ne nepodobně nějakému „filmu“. Zaposlouchejme se do nich, skrze slova se zahleďme do událostí samotných, buďme povzbuzeni ve víře v jejich skutečnost a zatužme být když už ne přímo apoštolem Janem, tak aspoň Petrem, který se po svém hříchu hořce rozplakal a obrátil se…
