Na Boží vinici je práce víc než dost a dělníků bylo málo v každé době. Hlásání radostné zvěsti však vyžadovalo stále nové spolupracovníky. Písmo naznačuje, že v případě dvanácti apoštolů Ježíš počítal spíše s jejich budoucí svátostnou službou, která započala ve večeřadle ustanovením eucharistie. Současně to znamenalo, že zvěstováním Božího království bude muset pověřit mnohem širší skupinu jiných učedníků.
Vydání: 2019/26-27 Putování s živým Mistrem, 25.6.2019
Evangelium čtrnácté neděle v mezidobí hovoří o tom, že jich bylo celkem dvaasedmdesát. Ježíš je rozesílá poměrně organizovaným způsobem do všech měst a osad, aby tam připravili lidi na jeho příchod. Posílá je po dvou, neboť není dobré pro člověka být sám, jak nás ujišťuje Písmo. I v tomto případě lze samozřejmě hovořit o apoštolátu, který měl spíše charakter propagace víry. Nebylo však času na nějaké strategie, plánování, marketingové fígle; Boží slovo nesnese odklad, musí zaznít hned. To, že u mnohých nedojde vyslyšení, nesmí být pro učedníky důvodem k beznaději. Byli přece posláni jako „ovce mezi vlky“.
Různé formy potulného kazatelství nacházely v dějinách církve bohatou odezvu. Stačí zmínit irské mnichy v pozdním středověku, kteří po vpádech barbarů evangelizovali Evropu, působení dominikánů a františkánů v předních městech starého kontinentu či misionáře Ameriky a Blízkého východu.
Jedním z prvních hlasatelů evangelia byl i apoštol Pavel. Ať zavítal do kterékoli obce, čas jeho pobytu vypršel ve chvíli, kdy nová komunita křesťanů měla svou hmatatelnou strukturu. Nechtěl se zdržovat příliš dlouho. Žeň byla hojná. To, že si Galaťané nedokázali uchovat čistotu víry, jak jim ji hlásal svatý Pavel, a vraceli se k dřívějšímu způsobu života, tedy k obřízce, znamenalo, že se bojí kříže. Ale právě skrze kříž a vzkříšení se rodí nový život křesťanů.
V současnosti se klade značný důraz na novou evangelizaci. Lidé věřící a nevěřící se potkávají nejen na ulici či v zaměstnání, ale často uvnitř téže rodiny. Výzvou pro pastorační pracovníky se stávají nemocnice, nápravněvýchovná zařízení, armáda, školství. Do farností přicházejí spontánně lidé, kteří touží po dialogu. Naše přípravy před křtem či před manželstvím se stávají příležitostí pro cestu do hlubin lidských duší. Budou-li naše společenství v tomto smyslu otevřená a vlídná, věřme, že získají podobnou zkušenost jako apoštolové: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ Je to jistě poslání těžké, poněvadž vyžaduje velkou důvěru, ale ovoce, které ponese, rozhodně stojí za to.
