Ježíš nám v dnešním evangeliu říká jasně: „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ Už tím, že mluví o nalezení, automaticky předpokládá hledání. Jak dlouhé může být? Bůh ví.
Vydání: 2020/26 Na Bílé hoře vyroste smírčí kříž, 23.6.2020
Mám rád sv. Norberta. Od premonstráta to konečně není zas tak překvapivé sdělení. Často proto vysvětluji, proč ho mám rád. Je pro mě svědkem a učitelem hledání. Nezdolným a permanentním hledačem konkrétní formy svého života. Hledačem Krista. Proto mě zamrzí, když se třeba na „singles“ lidi, tedy na ty, kteří kolem Kristových let stále „stojí na místě s prázdnýma rukama“ a nemají žádnou stabilní životní pozici, koukáme někdy s despektem. Nevím, jestli je to zrovna křesťanské, nevím, jestli je to katolické, nevím, jestli je to lidské. Určitě to ale není Norbertova cesta. Budiž řečeno, že sv. Norbert zakládá první klášter v Prémontré (na severovýchodě Francie) až kolem 40. Úspěšný „single“ hledač 12. století.
Jisté je, že žádné hledání, jehož cílem je opravdu posadit „nalezené“ na pevný základ, není jen kratochvílí pro volné odpoledne. Opravdové hledání je náročným, dlouhodobým (celoživotním) úkolem, který nejednoho zmůže. Proces komplikuje i fakt, že nelze opravdově hledat „o nás bez nás“. Hledání nejen musí vycházet z našeho nitra, ale nutně předpokládá i odvahu „vyjít ze sebe“, překonat strach, otevřít se vnějšímu světu, hledanému.
Ježíš je v tomto ohledu poněkud drsným učitelem. Říká, že kdo hledá, musí riskovat ztrátu. Není tomu ale tak? Copak jste nikdy nezažili, že ve chvíli, kdy na vás sedla hledačská nálada, vyhrnuli jste si rukávy a celým srdcem zatoužili najít to „ono“, co vám scházelo, zjistili jste náhle, že nacházíte cosi úplně jiného, ale zároveň nad očekávání lepšího? Hledání zkrátka člověka proměňuje, posouvá, obrušuje, a hlavně otevírá.
Jedině po této přípravě jsme schopni postoupit do dalšího levelu a získat jinou schopnost: umění ztrácet. Ježíš po tomto slzavém pádu naštěstí dává jednu velkou naději. Kdo skutečně hledá, ztrácí, ale také získává. „Kdo ztratí… nalezne.“ Dokonce nezískává jen tak něco, ale ztrácí-li „pro Ježíše“, nalézá „jeho“ samotného. V celé nahotě a kráse života s ním.
Moc bych si proto přál, abychom všichni, ať už „singles“, nebo zadaní, vdaní, ženatí i ovdovělí, dokázali jedno: úpěnlivě hledat, nebát se ztrácet a… nacházet Krista. Má to ovšem jednu podmínku: nebát se začít hledat. S nadějí, že lze nalézt, s nadějí, že najdu odvahu přechodně ztrácet, s nadějí, že lze skutečně nalézt víc, než hledám.
