Vydání: 2017/51-52 Vstoupit do těsné betlémské jeskyně, 19.12.2017

Čekání spojené s úsilím o vnitřní přípravu na Vánoce není přece samoúčelné. Směřuje k naplnění. Často rozjímáme o tom, jak je třeba být trpělivý, neunáhlit se, nechat věci dozrát. V adventu se spojujeme s tisíciletým čekáním vyvoleného národa na příchod Mesiáše. Někdy ale můžeme v čekání uváznout a přehlédnout, že se naplnilo. To, co má být prostředkem, se nám snadno může stát cílem. Zdá se, že tato situace se v dnešní době stává dost běžnou. Prodlužuje se doba studia, prodlužuje se setrvávání dětí u rodičů, prodlužuje se doba čekání na svatbu – nakonec se provizorium může stát trvalým (asi jako dočasný pobyt jistých „spřátelených“ vojsk na našem území). A je to pak pro nás i příhodná výmluva, proč nemusíme konat. Tím, že do dějin vstoupil Bůh přímo, byly překonány i ty nejsmělejší touhy lidských dějin a lidských srdcí. A v službě Jemu můžeme skrze tento svět směřovat k věčnosti. J. J. Rousseau popisuje v prvním díle svých Vyznání, jak se jeho mladické touhy vždy vracely k prvnímu milostnému zážitku a chtěly jej vždy jen reprodukovat. Žádná nová touha nemohla přinést nic nového, protože chtěla být ukojena vždy týmž způsobem. Naplnění našeho čekání ve vánoční události nás vykupuje z otroctví minulosti, návyků, stereotypu a uvolňuje naše touhy, aby se nespokojily s něčím dřívějším, ale celou naši minulost otevřely v přítomnosti přicházejícímu Pánu.
Čekání na Mesiáše se naplnilo. Obrovská radost zavládla v srdcích pokorných a chudých a kolem narozeného dítěte se tvoří společenství učedníků. Svět nakažený hříchem se skrze vtěleného Božího Syna začíná proměňovat. Namísto adventních výzev k čekání, naslouchání, ztišení, askezi vnímáme teď výzvy k probuzení, vydání se na cestu, zvěstování radosti. Slovo se stalo tělem a posvětilo tak důstojnost stvoření, světa, země, lidského příběhu, důstojnost každého lidského života. Odmítáme-li přijmout jakéhokoli bratra a sestru, odmítáme odteď doslova Boha. Země se v Marii stala bohonosnou a dosáhla tak svého nejvyššího určení. Mariino soustředěné čekání vyhloubilo v dějinách světa a v našich duších prostor, který může naplnit jen Bůh. A On, dárce svobody, jej v Ježíši Kristu naplňuje tak, že příběh jeho života, smrti a Zmrtvýchvstání se sám stává prostorem, kde se může plně uskutečnit člověk.
Slovo se stalo tělem a shrnulo tak v sobě celou teologii Božího Slova: slova tvořícího a v Ježíši obnovujícího stvoření, slova vyzývajícího k cestě a následování, slova uschopňujícího pro tuto cestu uzdravením a navrácením svobody. Slovo, které se stalo tělem, překlenulo průrvu mezi slovy a činy. Plodem tohoto Slova v nás pak je vrchol veškeré kontemplace: činná, soucitem a solidaritou naplněná láska.