Vydání: 2022/15 Válka jako Kainovo dědictví, 5.4.2022

Sledujeme tuto neděli Mesiáše jako trpitele, ale i jako obětujícího se Beránka za naši spásu. Ježíš říká: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi velikonočního beránka, dříve, než budu trpět.“ Při pomyšlení na své utrpení myslí na nás. Posuňme právě toto i do roviny našich životů: v bolestech neodlučitelně spojených s pozemskou životní cestou mysleme zase my na Ježíše. Jistě nám bude rozumět. Pomyšlení, že o nás ví a naše utrpení mu není lhostejné, nás posilní.
Boží dílo spásy, uskutečněné i za nejvyšší možnou cenu, tedy i za cenu prolití krve, nebylo a nemohlo být zastaveno ani rukou zrádce. Ta byla Ježíši blízko, dotýkala se stejného stolu, na kterém se konala první eucharistie.
Všimněme si, že Kristus na dojemně působící Petrova slova: „Pane, s tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt!“ reaguje tak, že jemu a nepochybně i nám připomíná, abychom si dávali pozor na vzletná a formální zbožná prohlášení. Ta nemohou pomoci nikomu a ničemu. Co hýbe světem a posouvá složité dějiny pozitivním způsobem vpřed, jsou dobré skutky, nikoliv jen slovní proklamace.
Petr u ohně vojáků opakovaně a důrazně o Ježíšovi tvrdí: „Neznám toho člověka.“ Čím víc Petr zapírá, tím víc se ukazuje, jak z osidel hříchů jakékoliv podoby musí být lidé doslova vytaženi. Z duchovních temných zkázonosných propastí nás nemůže vysvobodit nikdo jiný než Ten, který se bez výhrad za naši spásu vydal. A lidé vykřikují stále víc a víc: „Ukřižuj, ukřižuj! Pryč s ním!“ Veřejné mínění, jakési nešťastné referendum, hlas ulice, žádá rychlý a pokud možno krutý rozsudek. Jak snadné, a přitom jak tragické a nebezpečné je přidávat se k pohodlné většině! A jak ojedinělá a pro skutečné dobro lidí je statečnost věrných jedinců.
Vysmívání velerady „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě!“ se příčí základnímu Kristovu poslání: Nepřišel jsem, aby mně bylo slouženo a pomáháno, ale abych já sloužil a pomáhal. Velerada tedy potvrzuje, že tomu tak opravdu bylo. Jediný upřímný Kristův „advokát“ – lotr prosí: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Přišel. Ježíš mu to před posledním vydechnutím potvrdil. Potvrdí to i nám, když budeme prosit, byť by to bylo na poslední chvíli. Smrt totiž není poslední tečka za naším životem, a nikoliv hrob, ale nebe je naším domovem! To je závěrečné a radostné poselství Květné neděle a celého pašijového týdne, do kterého vstoupíme.