Vydání: 2020/34 Oslavy Nanebevzetí doma i ve světě, 18.8.2020

„Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy… aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.“ Přečteno! A je to jasné. Stokrát čtený a tisíckrát slyšený text o Petrově suverénním vyznání víry v Ježíšovo mesiášství a Boží synovství. A za odměnu skrze něj církev dostane klíče, a může tedy svazovat a rozvazovat nebo, v duchu prvního čtení, otevírat a zavírat, zkrátka buď odpuštění, nebo exkomunikace. A je to! Konec, tečka, hotovo. Ono to ovšem (naštěstí) není tak jednoduché. My jsme vždy hned připraveni kanonizovat a ještě připravenější exkomunikovat. Pomalu ale. Začněme pěkně od konce.
Ježíš učedníkům přikazuje, a to důtklivě, aby o něm s nikým nemluvili jako o Mesiášovi. Lidi by tím totiž jen zmátli. Mluvit o něm jen na základě toho, co si myslím, jaké o něm mám představy, znamená uzavírat ho do klasických nábožensko-kulturních kategorií a schémat, což je vždy zavádějící: „Jedni tě mají za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše, v každém případě za proroka.“ A všichni přece dobře víme, kdo je prorok. Stejně jako všichni v Izraeli dobře věděli, kým má být Mesiáš: odkud a kdy má přijít, jak má vypadat, co má dělat… A přesto, nebo právě proto, ho nepoznali. Krista nemůžeme poznat tím, že ho zaškatulkujeme do náboženských pojmů, které jsme si sami vytvořili, že o něm budeme debatovat a přemýšlet. Klíčem k jeho pochopení jsou jen a jen jeho Velikonoce, jeho úplné sebedarování, bláznivá láska k člověku. Znát ho tedy znamená mít na této lásce podíl, zakusit jeho odpuštění na vlastní kůži, účastnit se jeho života. Jen to mi dá nový způsob myšlení a porozumění, kterým i slova o rozvazování a svazování uvidím z nové perspektivy, a ne v protikladu.
Odpuštění hříchů, které otevírá přístup k Otci, je nezvratné. Křest se nedá zrušit. Když byl udělen, zůstává jednou provždy otevřenou branou, ať už ji ve své svobodě využiji, nebo ne. Bůh ale už nikdy nezavře! Mohu se vzdálit, říct ne, ale on už otevřel a církvi dal dar toto otevření zprostředkovávat. Náš křest je tedy definitivním rozvázáním z otroctví, z vazeb na pouhý pozemský život, je otevřením pravého života. Současně je svázáním. Ve křtu dostáváme nejen Otce, ale i bratry a sestry, jsme spojeni s lidmi, kteří pro nás byli ještě včera cizí, stáváme se s nimi jedním tělem. Cesta k Otci je otevřena, a my tak můžeme žít ve svazku jednoty.
Vstupme tedy dokořán otevřenými dveřmi, abychom zakusili, že jsme Božími syny a dcerami, a tudíž i bratry a sestrami, a jen tak mohli vyznat: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“