HOMILIE: Jako by existovaly dva světy

Jako by existovaly dva světy. Někdy zdánlivě totožné, jindy zcela rozdílné. Tím prvním je svět, v němž žiji svou představu Boha a považuji se za blízkého přítele Ježíše. Věřím, že rozumím jeho plánům, vím, jak by se mělo vše odvíjet, jak je to nejlepší, jak se mu to líbí. Znám politicko-společenské i náboženské poměry světa, kde žiji, znám obstojně Písmo a jeho příběhy, znám „církevní provoz“. Mám tu nejlepší vůli přispět k tomu, co je dobré a správné. Sice jsem z toho úsilí někdy unavený, protože je toho na mě moc, ale věřím, že stojím na správné straně a že Bůh požehná všemu, co budu dělat…
Ale teď? Jsem zcela zklamaný a naštvaný na Boha i na Ježíše, kterému jsem věřil, že je Mesiášem. Taková potupa a výsměch. Přitom nás měl vysvobodit z toho, co je naší tragédií, především od politické nadvlády a od těch, kdo kazí náboženství. Po takovém krachu už skutečně nechci mít nic společného s tou jeho „skupinkou“. Ti lidé jsou sice z toho, co se stalo, také úplně vedle, ale protože mají strach svobodně a hrdě odejít, jsou zalezlí, a navíc se utěšují řečmi jakýchsi žen o prázdném hrobě…
To je svět učedníka Kleofáše a jeho kamaráda, který není jmenovaný možná proto, aby si tam každý mohl doplnit své vlastní jméno. Svět, který nám nemusí být až tak vzdálený. A právě do tohoto světa zklamání, nespokojenosti a ukřivděnosti vstupuje neznámý poutník. Jeho názory jsou zajímavé, protože právě ten největší důvod, proč jsme na cestě domů, tedy potupnou smrt Mesiáše, používá jako klíč k pochopení Písma. Vypráví nesmírně poutavě, nechce se nám přestat naslouchat, ale za co nás, Bože, zase trestáš, že zrovna teď už je večer, zapadá slunce, a on vypadá, že chce jít ještě dál? To ho máme pozvat k sobě, aby viděl, jak se teď na nás budou dívat doma? Na nás, před několika dny nadšené poutníky do Jeruzaléma, kde mělo všechno vyvrcholit, a dnes smutné hrdiny zklamané z Boha a vůbec ze všeho?
U stolu vše probíhá zcela obvykle. Pozvaný vezme chléb, pomodlí se nad ním, láme jej a podává. „Vtom se jim otevřely oči a poznali ho.“ V tuto chvíli pro ně začíná jiný život. Odehrává se sice ve stejných kulisách jako doposud, ale ve zcela odlišném světě. Otrávenost, vyčerpání a útěk ze společenství jsou v mžiku překonány. Učedníci putující do Emauz vidí očima víry. Zklamání se mění v radost tak velkou, že se o ni musejí podělit s druhými. Jako svědci naplnění Písma se tmou noci vracejí plni nadšení do společenství, odkud ráno odešli.
Pán Ježíš se i dnes připojuje k těm, kdo o něm hovoří a kteří jej zvou do svého domu.