Vydání: 2022/6 Broumovské kostely památkou, 1.2.2022

Zázraky z evangelií jsou pro nás moderní lidi problémem a nestyďte se to přiznat. Naše otázka „vážně se to tak stalo?“ nás usvědčuje, že nejsme přes náš novověký racionalismus schopni nahlížet do hloubky příběhů plných mimořádností. Raní křesťané nám ale ve svých evangeliích uchovali důležité, nadčasové, duchovní poselství: Ježíš se projevoval jako Kristus především tím, že své současníky uchvacoval hloubkou své osobnosti, slov a činů. Jeho božský rozměr v něm – obyčejném řemeslníkovi z pohanské Galileje – ono Boží synovství bylo fascinující, mimořádné, neznalo žádné hranice a podle potřeby překračovalo i všechny konvence. Rabín z Nazareta totiž radikálně miloval svět, lidi i přírodu, a bylo-li třeba pomoci obyčejným rybářům s rybolovem či s pomocí jejich loďky vyrobit provizorní kazatelnu pro posluchače na břehu, šel do akce naplno. Petrovo „odejdi ode mne…“ je svědectvím o Ježíšově schopnosti proměňovat srdce a překvapovat. Co to je za nové učení s takovou mocí? – ptají se na jiném místě i jeho nepřátelé.
Takto dynamicky a stále nově, překvapivě a mimořádně silně působící Bůh se jediným příběhem nemůže vyčerpat, ale působí po celé dějiny. Izajáš říká, že se ho božská velikost dotkla tak mocně, že z tohoto životního doteku má, jak to poeticky říká o svém životě i náš písničkář Jarek Nohavica, „jizvu na rtu“. I sv. Pavel se v dnešním čtení věnuje Božímu dotyku jeho dříve nábožensky fanatického života, kterým byl proměněn z nedochůdčete až do apoštola, ačkoliv historického Ježíše ani neznal. To je přece zcela skandální, ale zároveň fascinující, stejně jako mnoho dalšího, co Bůh ve světě dělá dodnes i s námi. Nezastaví se před ničím a nic mu není překážkou. Oslovuje svět i tam, kde by „normální a slušný“ církevník ani nevkročil, natož aby slušně pozdravil. Dnes mluví i ústy ateistů či slouží rukama nepravověrných – a tím zahanbuje (ovšem láskyplně!) ty, kteří by ho stále nejraději viděli jako garanta nějaké jediné, absolutní, statické pravdy, podle které, jakožto šablony, by pak chtěli soudit celý svět. A on přitom nepřichází svět soudit, ale proměnit, nadchnout pro „svoji věc“, jak říkáme naším slovníkem. Přinést světu spásu. Také vás to stále tak fascinuje? Nebo ne?