Ježíš Kristus je skutečný Král, avšak jeho království není z tohoto světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné především v srdcích a na životech těch, kdo Krista skutečně následují, přesto toto království trvá a přetrvá, i když se vše ostatní ve světě hroutí, protože toto království je Kristovo.
Vydání: 2019/47 Návrat do Říma. S díky za svobodu, 19.11.2019
Tak bychom mohli shrnout něco z podstaty dnešní slavnosti, kterou se završuje liturgický rok. Je vyznáním, že i navzdory všemu je Kristus skutečným Pánem, protože od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést.
Oficiálním důvodem zavedení dnešní slavnosti bylo právě 1 600. výročí slavnostního vyznání („definování“) tajemství božství Ježíše Krista na Nicejském koncilu roku 325.
Když takto v roce 1925 Pius XI. slavnost ustanovil a když byla poprvé v roce 1926 v celé církvi slavena, zdálo se, že důvod zavedení je nejspíš ještě jeden – aktuálnější.
Jsme totiž ve 20. letech 20. století, jen několik let po úděsné Velké válce a po zhroucení do té doby stabilních monarchií, v době stále sílící sekularizace a proticírkevních nálad, v době rostoucí hrozby bolševismu z Ruska a zanedlouho nastupujícího nacismu z Německa, v době politické nestability a blížící se hospodářské a následně další politické krize. Tedy v době, kdy tolik lidí (i katolických křesťanů) bylo znejistěno. A právě tehdy bylo tak důležité je povzbudit, že Ježíš Kristus je opravdu Král.
Dnešní svátek opravdu povzbudil, tudíž byl Božím lidem vřele přijat. A povzbuzuje stále, když navíc přesunutím z poslední říjnové na poslední neděli v liturgickém roce dostal ještě jasněji rozměr i radostného výhledu na konec světa, kdy se Kristova vláda zjeví skutečně v plnosti.
I my potřebujeme povzbudit, že Kristus je opravdu Král, že je vpravdě Boží syn. Proto je dobré slavit dnešní neděli s otevřeností Božímu povzbuzení. Určitým povzbuzením nám pak může být i právě znalost oněch historických okolností, kdy byla slavnost zavedena. Právě ty nám totiž připomínají, že to jsou právě chvíle krizí, znejistění, bolestí a strachů, kdy člověk může Boží blízkost – a tím i jeho vládu zakusit nejintenzivněji.
V těchto kritických situacích totiž člověk dospívá k limitům sebe sama, svých jistot, své vlastní existence, začne v mnohém ztrácet sebejistotu a sebevládu – a tím se začne dotýkat samotného Božího tajemství, obepínajícího vše jsoucí. A když se dotkne Boha, může se jeho působení otevřít a nechat ho více vládnout ve svém srdci i životě. A prosit: „Dál kraluj v srdcích svých věrných dětí, víru v nás oživ, naději sil.“
