Vydání: 2021/36 Do školy s požehnáním, 31.8.2021

Prorok Izaiáš nám přibližuje dobu mesiánskou. Přijde doba, kdy se uzdraví všechny neduhy a bolesti, kdy nastane šťastné údobí: „Řekněte malomyslným: Vzmužte se, nebojte se!“ A připomíná, co všechno se stane: „Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých“ (Iz 35,4). Je zajímavé, že se Ježíš dovolává tohoto místa, když odpovídá sv. Janu Křtiteli: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium“ (Mt 11,4).
Ježíš putuje i pohanskými krajinami. Prochází velkou oklikou, až se dostane do Desetiměstí (Dekapolis na východním břehu Jordánu). Tam k němu přivádějí hluchoněmého s prosbou, aby na něj vložil ruku, a tak ho uzdravil. Pro tohoto nemocného to nebyla snadná chvíle. Vidí kolem sebe shluk lidí, vidí Ježíše a neví, co se s ním bude dít. Proto ho Ježíš odvádí od ostatních, aby aspoň na chvíli byli o samotě. Nemůže s ním hovořit, protože by ho neuslyšel. Proto volí gesta. Prsty mu vloží do uší, jako by vyjímal překážku a nasliněným jazykem se dotýká jazyka, jako by tam něco přidával. Doprovází to pohledem k nebi se slovy: „Effatha – otevři se.“ V tom okamžiku se nemocný uzdraví. Lidé v úžasu říkají: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč“ (Mk 7,37).
Zmiňovaný úryvek z Izaiášova proroctví je nádherným obrazem věčného království, ve kterém Bůh uplatní spravedlnost a odstraní zlo. To je svět, který vykoupený lid může očekávat. Bůh nám dává možnost prožít, co nás jednou očekává. Je však třeba, abychom mu dokázali naslouchat. Má pro nás připravenou cestu, po níž máme jít a která je zárukou našeho štěstí. Abychom to pochopili, máme možnost skrze gesta vnímat, co nám Bůh chce sdělit. S posvátnými gesty se setkáváme v liturgii: ve křtu je to obmytí křestní vodou – gesto odpuštění hříchů; mazání olejem – symbol síly a odvahy; vkládání rukou – prosba o působení Ducha Svatého. Mše svatá – oběť Kristova: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“
Dejme si otázku, zdali tomu tak skutečně je. Ano, zvěstujeme smrt a vzkříšení našeho Pána, ale opravdu očekáváme s touhou jeho příchod? Anebo se ho spíše obáváme? Nevíme sice, jak dopadne setkání s Pánem, ale máme-li lásku k němu, potom se na jeho příchod připravíme a s touhou jej očekáváme. Sv. Bruno, když meditoval u své poustevny, byl uchvácen Boží dobrotou, a tak z jeho úst splynula slova: „O Bonitas – O Dobroto.“ Bůh je dobrý, vede nás, a to proto, abychom šli po správné cestě, která vede k cíli.