Vydání: 2023/18 Otevřít druhým dveře, 2.5.2023, Autor: Jiří Gračka

Pod stejnojmennou záložkou na webu www.ado.cz se až na výjimky objevuje každou středu dopoledne jedno takové svědectví uvedené jen křestním jménem pisatele. Převážná část z nich přitom pochází z dopisů, které v rámci své přípravy na biřmování adresují kandidáti na přijetí této svátosti biskupovi. A některá vyprávění jsou až dechberoucí.
„Jel jsem z práce, měl jsem naprosto neobvykle vypnuté rádio, v autě bylo ticho. A do toho ticha se mě zničehonic zeptal jakýsi hlas: Věříš v Ježíše Krista? Já jsem se nad tím vlastně poprvé zamyslel a odpověděl: Ano, věřím. A bylo to,“ popisuje zlomový okamžik ve svém několikaletém náboženském tápání pan Vojtěch a dodává: „Doma jsem svolal ženu a dcery a oznámil jim, že jsem věřící člověk, katolík. Vzaly to dobře, jen mladší dcera se zeptala, jestli nemůžu být aspoň protestant, že je to víc ‚cool‘…“
Zlomem nebo impulsem se mnohdy stává tragická událost, nemoc nebo ztráta blízkého. „Maminka odešla náhle a nečekaně. Má bolavá duše stále volala po nějaké pomoci a vysvětlení. Začala jsem více přemýšlet o Bohu a chodit i se svým přítelem do kostela. Pochopila jsem, že můj život je dar, který mi nebyl dán jen pro sebe, ale pro moji rodinu, bližní a slávu Boží,“ vzpomíná paní Monika. A pan Milan popisuje, jak ho otcova smrt přivedla k modlitbě. „Ten večer jsem se poprvé před spaním pomodlil, aby Bůh Otec přijal mého tatínka do svého království. Od toho dne jsem v modlitbách nepřestal, ba naopak. Modlím se pravidelně. Za rodinu, přátele, známé, kamarády, kolegy v práci a vůbec za celý svět,“ píše.
Pro značnou část pisatelů bylo rozhodující setkání s někým, kdo jim Boha, víru a společenství věřících představil – partner, spolužák, tchán nebo kolegyně v zaměstnání. Anebo docela náhodná událost, zdánlivě bez hlubšího významu. „Před několika lety mě oslovili, abych přišla pomoci s prací na výzdobě kostela. Pak mi to nedalo a zvědavost mne přivedla znovu. Teď už vím, že i zvědavost je dopravní prostředek pro vyšší plány. Dny ubíhaly a já jsem se stala součástí týmu. Vznikla zde úžasná přátelství. Jsem Pánu Bohu vděčná, že jsem u toho mohla být,“ popisuje oživení své víry paní Romana.
V naprosté většině se ale autoři svědectví shodují, že samotný impuls – ať už tragický nebo pozitivní, zázračný či docela obyčejný – je jen počátek další, náročné a někdy i komplikované cesty. „Poznávání Boha pro mě není někdy jednoduché a nepřichází tak nějak přirozeně. Mám také potíže vyznat se v církvi a porozumět jejímu jazyku,“ přiznává paní Mirka a uzavírá: „Hledám cestu k Pánu Bohu, i když ho neumím správně definovat. Ale hledám, protože vím, že je dobrý a že i on mi chce být blízko, když mu to dovolím.“