Vydání: 2020/31 Farnosti do dnešní doby, 28.7.2020, Autor: Lukáš Jirsa

Příloha: Perspektivy 31

Slávek Horák (1975) před pěti lety scenáristicky a režijně debutoval citlivým psychologickým dramatem Domácí péče (2015), s kterým objel filmové festivaly po celém světě. S jeho druhým, o poznání ambicióznějším i nákladnějším snímkem Havel (2020) ho zajisté čeká neméně náročné cestování, a to se zjevnou ctižádostí alespoň na širší oscarovou nominaci. Řemeslně skvěle zpracovanou biografii předrevolučního období Václava Havla (1936–2011), otevírá scéna z Hrádečku – Havlovy chalupy – z pozdních 80. let. Havel tehdy do svého neustále hlídaného stavení propašoval v kufru auta zahraničního novináře: „Víte, když udělám něco špatného nebo neudělám něco správného, tak cítím takovou ulepenost po celém těle. A ten pocit je tak ošklivý, že se ho bojím víc než čehokoli jiného. Takže dělám tyhle věci, jak vy říkáte statečné věci, a dělám je ze zbabělosti. Protože se bojím té ulepenosti,“ ráčkuje Havel (Viktor Dvořák) a touto výpovědí určuje čtení celého filmu.
Slabý hrdina?
Sledujeme v něm peripetie Havlova života v letech 1968–1989. Vedle politického, uměleckého i filozofického života vedl také život rodinný, místy – jemně řečeno – neuspořádaný. Horák se mu nevyhýbá, zároveň jej ale zbytečně nebulvarizuje. Slabé stránky budoucího státníka jsou mnohým dodnes trnem v oku a on sám si jich byl dobře vědom a stále s nimi bojoval. Nejbližším svědkem jeho vnitřních i vnějších bojů byla jeho první manželka Olga (Aňa Geislerová) a nejbližším kumpánem, alespoň tím filmovým, herec Pavel Landovský (Martin Hofmann).
Horák do tří ústředních rolí obsadil herce fyzicky podobné svým skutečným předobrazům, jinak tomu je s dalšími postavami: dramatik Pavel Kohout (Stanislav Majer) i mnozí další jsou anonymizováni – jejich jména ve filmu nezazní a na fyzickou podobu se nedbalo. Nejmarkantnější je to u filozofa a jednoho z mluvčích Charty 77 Jana Patočky. Obsazení hvězdného a zbožňovaného Jiřího Bartošky je jedním z mála provokativních režisérských tahů. Snad se najdou pozorní diváci, kteří si položí otázku, kdo že to vlastně byl ten Bartoškův noblesní elegán, jemuž na zakázaných bytových seminářích naslouchali mladí i staří a který v jedné z metaforických scén pomáhal lopotícímu se Havlovi vylézt ze sklepa po bortící se haldě uhlí na světlo Boží.
Ti, kdo čekají větší ponor do vývoje Havlova světonázoru, mohou být filmem zklamáni: třeba katolický vliv (Jiří Němec, Václav Benda, Dominik Duka, Václav Malý atd.) si sem cestu nenašel. Až pod závěrečnými titulky se mj. objeví dokumentární záběry Václava Havla i s papežem Janem Pavlem II.
Snímek Havel dobře, vtipně, dramaticky i empaticky předává informace o lidech a době. V žádném případě ale nezprostředkovává havlovský pohled na absurditu komunistického režimu, na lidské pinožení, neprovokuje ani neproměňuje. Horák a jeho spolupracovníci však touto cestou ani jít nechtěli. A to není výtka. Cíl natočit živý a přímočarý portrét Václava Havla jako rodící se politické ikony byl totiž naplněn vrchovatě.
Havel. Režie Slávek Horák (ČR 2020). V kinech od 23. července 2020