- Katolický týdeník

Hlavních neřestí je sedmero, stejně jako ctností. To ovšem platí v oblasti individuální mravnosti, závazné pro 'fyzické osoby', jak by se dnes úředně řeklo. A co 'právnické osoby'? Ani ty nestojí mimo dobro a zlo.

Dvacáté století nás poučilo o existenci zločineckých organizací, ba i států (naštěstí jsou to pořád ještě výjimky). Jeho pohnuté dějiny nám umožnily rozlišit zlo individuální a strukturální. Jan Pavel II. mluví o 'strukturách hříchu'. Pátráním v jejich rodokmenu bychom asi také dospěli k jednotlivým aktům volby zla, ale individuální odpovědnost je tu jaksi rozptýlena a jakoby zamlžena. Například totalitní hnutí, z nichž pak vznikly totalitní politické strany. Člověk se v tom ocitne, 'ani neví jak' (prý!). Mnozí senioři nás dnes ujišťují, z jak nesobeckých pohnutek kdysi dávno vstoupili do KSČ. Budiž. Pak ale přeslechli varovné signály - a už v tom 'jeli'. Stali se součástí strukturálního zla. Těžko je soudit. Naštěstí to nemusíme, ba ani nemáme dělat. Ale je dobré to vědět.

Podstatou strukturálního zla je prostředí nakloněné určitému druhu zla individuálního, dokonce si je vynucuje a činí ho systémovým. Kdo se stane jeho součástí, ocitá se v konfliktu se svým svědomím, v němž to svědomí často prohrává. Nemusí to být politická strana, ale třeba i firma, která chce obstát v soutěži za každou cenu. Nebo společenská skupina, která se cítí být kastou a hájí své výsady, ba i menší kolektiv, pokud se rozhodl prosadit svůj zájem neférovými prostředky. - A co církev? V tu věřím, je to v Krédu. Věřím, že některé její části uvedeným nešvarům podléhají, ale církev jako celek - nikoli.

Vraťme se k politickým stranám. Ani ony nejsou tohoto pokušení ušetřeny. I v nich se může - jako infekce nebo rakovina - usadit a rozrůstat strukturální zlo. Nejsme zločineckým státem a ani naše strany většinou nejsou zločineckými organizacemi. Jejich hříchy jsou tam uvnitř vnímány jako 'všední', 'lehké'. Ta benevolence vnímavosti může ale být osudná, stírá totiž rozdíl mezi lehkým a těžkým.

Z konkrétních situací, jimiž do nich proniká zlo, které se tam může strukturovat, tedy systemizovat, mě napadají dvě. Je to (a) způsob jejich financování a (b) způsob, jakým se v situaci pro stranu zátěžové zachází s bližním (ať už s protivníkem, nebo s disidentem z vlastních řad). Nečisté prachy a podraz, řečeno velestručně.

Co mě ale znepokojuje víc, je fakt, že to veřejnosti, resp. voličům příliš nevadí. Partajní lumpárny nemají vliv na voličskou preferenci. Stejně jako předtím víra, stává se i mravnost záležitostí ryze soukromou. Nebo ne?