Většina poutníků byla připravena na to, že být v neděli přímo na svatopetrském náměstí znamená určitou oběť. Ti, kteří o to opravdu stáli, se proto už v sobotu po 16. hodině začali scházet v blízkosti plánovaného vstupu na náměstí. Postupem času přicházely zástupy dalších a dalších lidí. „Kolem jedné hodiny ráno nás pustili do první části Via della Conciliazione. Bylo to neuvěřitelně náročné, nic horšího jsem do té doby nezažil. Lidé se tlačili takovým způsobem, že jsem musel spolu s přáteli chránit svou dceru, aby ji neumačkali,“ popisoval mi Martin z Vysočiny. Anna z téže farnosti dodala, že na stejném místě stáli pět hodin. „My jsme to vzdali,“ řekla mi Milada a pokračovala: „Nad ránem jsme odešli k velkoplošné obrazovce u Kolosea a udělali jsme dobře.“ Někteří takové těžkosti předvídali, a proto šli rovnou na místo, kde tlačenice nebyla.

Když prefekt Kongregace pro svatořečení kardinál Angelo Amato v neděli požádal papeže o kanonizaci Jana XXIII. a Jana Pavla II. poprvé, vyzval papež lid, aby se obrátil modlitbou k Bohu. Když kardinál Amato požádal papeže podruhé, vyzval František věřící k modlitbě k Duchu Svatému. Teprve po třetí výzvě papež své předchůdce prohlásil za svaté.

šlo to nečekaně rychle

Vlastní svatořečení proběhlo kupodivu nečekaně rychle. Očekávala se dlouhá slavnost plná emocí, ale nic takového se nestalo. Podle lidí, kteří se občas ocitnou v papežově blízkosti, má František soucit s poutníky, kteří hodiny čekají na setkání. Zřejmě i s tímto ohledem neprodlužuje žádný liturgický prvek bohoslužby víc, než je třeba. Během bohoslužby tedy nezazněly ani dlouhé bouřlivé potlesky, ani žádné vložené hudební či taneční prvky, které by umožnily hlubší oslovení lidského prožívání, jak jsme toho byli často svědky právě u Jana Pavla II.

„Jana XXIII. si pamatuji jako velmi hodného a blízkého člověka. Byla jsem tehdy malé děvčátko,“ sdělila KT Maria Pina z Říma. „Být zde je pro mě završením mé životní zkušenosti s Janem Pavlem II. Jako studentovi teologie v Římě mi před lety při jednom mimořádném setkání třikrát zopakoval polsky, česky a italsky: ‚Bůh Ti žehnej‘,“ svěřil se Tomáš.

„Přijeli jsme dva manželské páry – jeden se sedmi a druhý s pěti dětmi. Se ženou jsme tu proto, že jsme se rozhodli vzít během Světových dnů mládeže v Paříži v roce 1997. Jan Pavel II. byl pro nás tedy velmi důležitý,“ prozradil Francois z Francie.

Řím v minulosti jistě zažil mnohem větší přílivy lidí, než tomu bylo při svatořečení těchto dvou papežů. „Myslím, že někteří poutníci nepřijeli proto, že se báli příliš velkého množství lidí a možná i špatného aprílového počasí,“ komentovala účast pracovnice Vatikánského rozhlasu. Přesto bylo poutníků dost na to, aby jejich přítomnost ovlivnila život ve městě – od uzávěrek ulic, plných hotelů až po noční ruch v ulicích. Římané se tím však vyvést z míry nenechali. Podle Marie Piny je svatořečení krásná událost i pro místní obyvatele. „I když je tu mnoho lidí, jsme v klidu, protože vidíme, že vše je dobře připravené,“ pochvalovala si. Sestra Paola k tomu dodala: „Obdivujeme ty, kdo jsou ochotni přijet z celého světa.“

Krátce po mši svaté se velká část poutníků začala rozcházet. Ti, kteří se rozhodli na uvolněném prostoru rozbalit svačiny, si ještě poslechli píseň Poselství míru (Ambasciata di pace) složenou na slova poezie papeže Jana Pavla II., která je velmi známá v Latinské Americe. Poté, co se papež František pozdravil s delegacemi jednotlivých zemí světa, rozjel se ještě v otevřeném papamobilu po svatopetrském náměstí. Když projížděl blízko mě, viděla jsem přes hlavy lidí jen horní část auta, ale radostné vzrušení poutníků kolem mi stačilo, abych odcházela s dobrým pocitem, že všechny ty hodiny čekání a prochozené kilometry po Římě dostaly po velké slavnosti svou závěrečnou šťastnou tečku.