Řekneme-li, že každý z nás je výrazně určován svými vztahy k ostatním, asi tím nikoho nepřekvapíme. Křesťan si v dané souvislosti možná uvědomí trojiční souvislost vyřčené pravdy, protože totéž platí o osobách Otce, Syna i Ducha Svatého v jediném věčném božství. Společenství Trojice je úchvatnou nebeskou symfonií, kterou máme my pokřtění nechat zaznívat před tváří stvoření. Na kvalitě výkonu orchestru, církve, pak závisí naše věrohodnost i přitažlivost zvěsti, již předkládáme. „A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne“ (Jan 17,22–23).

Potrhané křesťanstvo je ohavnou disharmonií, která leckdy až děsivě snižuje věrohodnost nás všech. Zmíněné rozdělení však má podobu nejen různých konfesí, ale prostupuje často brutálně i našimi společenstvími, která jsou na první pohled silně poznamenána posluhováním světským bůžkům mediality, peněz a moci, neusmířeností, závistí, řevnivostí, neochotou přijímat druhé a trpělivě jim naslouchat… Zkrátka a dobře, s ekumenou musí každý začít sám u sebe. Jedná se o permanentní boj s neláskou, pýchou, závistí, vlastní ukřivděností, neochotou odpustit a smířit se s druhými i sami se sebou. Lze tedy říci, že prvořadým kořenem ekumeny je nefalšované úsilí o vlastní obrácení.