Vydání: 2004/47 Zážitkovost ve víře, 17.11.2004, Autor: Max Kašparů

V samém úvodu je potřeba si uvědomit, že drogou se nazývá látka, která může skrze své chemické vlastnosti ovlivnit lidské vnímání, myšlení nebo celkovou změnu v prožívání reality. Má tedy v první řadě vliv na duševní schopnosti člověka. S tím mají zkušenosti nejen indiáni, ale každý, kdo nějakou drogu užívá – i moderní psychiatrie uskutečnila řadu experimentů s látkami, které navodily u člověka stavy, jenž by bez jejich aplikace nikdy neprožil. Jedná se tedy o navození duševních, nikoli duchovních stavů.

Zda stav, který vyvolá droga, nazve někdo stavem duchovním, je věcí jeho osobní terminologie nebo vlastní pojmotvorby. U indiánských kmenů lze předpokládat, že nevědí naprosto nic o fyziologii a biochemii lidské centrální nervové soustavy, ani o molekulárním složení drog, a proto stavy, které prožívají, nepřipisují jevům přirozeným, ale vidí v nich jevy nadpřirozeného charakteru.

Stavy blízké požití drogy mohou vyvolat i některá neurologická onemocnění nebo situace spojené s poruchou látkové výměny v těle, kdy nadbytek, nebo naopak nedostatek určitých chemických komponent (např. při dušení či zrychleném dýchání) začne působit jako aplikace drogy. Ani zde nejde o žádný nadpřirozený, duchovní, spirituální nebo jakkoli nábožensky podbarvený stav nebo jev, ale o pochopitelnou reakci centrálního nervového systému na určitý chemický podnět. A protože i křesťan je člověk s lidskou centrální nervovou soustavou, může také on po požití drogy prožít stavy, o kterých je zmínka. Otázkou ovšem je, k čemu by to mělo být v duchovním životě dobré.

Ani Ježíš, ani apoštolové, ani světci nepoužívali při modlitbě nebo meditaci drogy. Naopak: prožívali svůj vztah k Bohu s čistou hlavou bez drogové závislosti. Pokud bude křesťan v duchovním životě používat drogy, nedosáhne ani on žádného stavu duchovního vytržení, ale naopak disbalance přirozeného stavu své mysli.

Je přirozené, že člověk touží po zážitcích, které ho přesahují. Proto i jeden z názorů, souvisejících s problematikou užívání drog, říká, že droga je mostem z přirozeného stavu k transcendentnu, takže se vlastně – při ztrátě či odmítnutí křesťanské víry – stává druhem moderního „náboženství“.

V souvislosti s tímto tématem se dost často setkávám s otázkou věřících, proč při modlitbě nebo po svatém přijímání cítí tak často stav lhostejnosti. Žádná vibrace emocí, žádný stav odosobnění, žádná levitace. Jistá žena dokonce zpochybnila pravost eucharistie tím, že po jejím přijetí na tom byla s emocemi stejně jako předtím. Nedostavil se u ní žádný gejzír duchovních slastí.

Každý, kdo poctivě prožívá svátost smíření nebo se upřímně modlí, může zažít radost ze skutku, který koná. Nemusí to být ovšem vždycky. I velcí světci mohou hovořit o stavech radosti, ale také o stavu duchovní pouště a tzv. temné noci, kdy nejenže neprožívali víru s emocionálními zážitky, ale měli dokonce stavy silných pochybností, dokonce i pocit ztráty víry. Ale v tom všem spočívá dobrodružství i krásné drama naší duchovní cesty.

Ani ve Starém zákoně nejsou zmínky o používání chemikálií nebo holotropního dýchání k navození duchovní radosti. Stačí si připomenout slova žalmisty „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme“ (Ž 122,1) anebo citát „Radost z Hospodina bude naší záštitou“ (Neh 8,11). A v Novém zákoně píše apoštol Pavel: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se“ (Fp 4,4). Už jenom vědomí cesty do chrámu nebo společenství s Bohem by mělo být naší radostí. Hledejme proto v těchto vztazích, nehledejme v drogách a jiných experimentech. A uvědomme si, že kvantita duchovních prožitků není v žádném případě měřítkem pro kvalitu víry!