Vydání: 2011/41 Drinské mučednice, 6.10.2011, Autor: Alena Scheinostová

Jula Ivanišević, Berchmana Leidenix, Krizina Bojanc, Antonija Fabjan, Bernadeta Banja. Od soboty 24. září se také k nim církev obrací jako k blahoslaveným: v bosenském Sarajevu tyto členky Kongregace Dcer Božské lásky, známé jako „drinské mučednice“, blahořečil zástupce Svatého otce kardinál Angelo Amato.

„V jednu prosincovou noc roku 1941 nás matka probudila: ‚Děti, vstávejte!‘ a otevřela horní okénko. Slyšeli jsme ženské hlasy křičet, sténat a prosit o pomoc. Rozeznali jsme každý zvuk, každé slovo. Bylo slyšet slova: Ježíši – Maria – Josefe! Jeden mužský hlas křičel: ‚Neexistuje už Řím ani papež, neexistují Chorvati!‘ To křičeli srbští četnici. A znova sténání ženských hlasů a volání o pomoc. Po těle nám přecházel mráz a naskakovala husí kůže. Minuty se vlekly velmi pomalu, jako by každá trvala hodinu. Potom bylo slyšet silný tupý úder a po něm slabší, zato bolestivé sténání. To bylo slyšet čtyřikrát. Zakrátko nastalo hrobové ticho. Ticho plné strachu a nepokoje.“ Takto zachytil své vzpomínky na noc 16. prosince 1941 ve městě Goražde Anto Baković v knize Drinské mučednice. Jako desetiletý se tak stal svědkem vraždy, která i ve vykloubených časech občanské války mezi Srby a Chorvaty – pravoslavnými a katolíky – děsila svou brutalitou. Pět řeholních sester bylo přepadeno srbskými četniky v klášteře ve vzdáleném Pale, odvlečeno do kasáren v Goražde a zde zavražděno, protože odmítly být svým věznitelům po vůli. Kromě jediné – šestasedmdesátileté sestry Berchmany, která po cestě padla vyčerpáním a jako „zbytečná“ byla zavražděna několik dní po svých společnicích.

Klášter v plamenech

„Mariin domov“ v horském Pale nedaleko Sarajeva byl založen roku 1911 – sestry Božské lásky zde koupily pozemek s kusem lesa a zbudovaly tu sanatorium pro své nemocné členky. Poblíž vznikla také mariánská kaple, udržovaná zahrada, dětské hřiště a tenisové kurty a záhy též základní škola, kam sestry přijímaly všechny děti bez rozdílu víry – katolické, pravoslavné, muslimské i židovské. Mariin domov se stal vyhledávaným rekreačním centrem i místem, kde nacházeli zastání potřební napříč vyznáními i národnostmi. Pro laskavost a štědrost, které sestry příchozím prokazovaly, dostal klášter v okolí přízvisko „hospic chudých“. „Nikdy jsme nikomu neublížily, konaly jsme jenom dobro, nic se nám nemůže stát. Zůstaneme tady, abychom podporovaly naše sousedy i v těchto těžkých časech,“ reagovala pětice sester, když je provinční představená po začátku občanské války vyzvala, aby se uchýlily do bezpečí. Sestry se trpce mýlily – podle některých svědectví přivedl násilníky do jejich kláštera dokonce člověk, jemuž krátce předtím darovaly dřevo na stavbu domu. „Situace se zhoršila pro všechny, žijeme tu ve strachu před četniky a dnes poprvé jsem je viděla i já. Okolo se velmi tvrdě bojuje a střílí ve dne v noci. Jen dobrý Bůh ví, kdy to všechno skončí,“ psala představená komunity v Pale Jula Ivanišević 26. listopadu 1941 své sestře. Několik dní nato, 11. prosince, četnici klášter přepadli – snad pod nepravdivou záminkou, že sestry kolaborovaly s velením nepřátelského vojska, spíše však pro fanatickou nenávist ke všemu katolickému. Sestra Jula nebyla v domě přítomna, vracela se s pomocníkem z nákupu. Když viděla, že je klášter v nebezpečí, nechala pomocníka utéci a sama se přidala ke spolusestrám. Spolu se slovinským knězem Franzem Meškem, který byl právě v domě, je četnici odvedli do nedaleké krčmy a klášter vyrabovali a zapálili. Ten den byli povražděni všichni katoličtí muži z okolí.

Pochodem smrti k vodám Driny

Jejich ženy byly zadrženy spolu se sestrami. V noci byla celá skupina odvedena do sousedního Rakovatze – neschůdnou cestou přes zasněžený horský les, kdy teplota klesala až na dvacet pět stupňů mrazu. Stařičká sestra Berchmana neměla přitom ani boty, byla jen v domácích pantoflích, dostatečné oblečení neměly ani další ženy ve skupině. Zatímco ostatní zajatkyně zůstaly v Rakovatzi, sestry byly přinuceny pokračovat dál. Nedaleko vsi Sjetlina, kde sídlilo četnické velitelství, byla zcela vyčerpaná sestra Berchmana ponechána s příslibem, že ji pošlou za ostatními, až se zotaví. Nejspíš netušila, jak krutě bude slib vyplněn. Také kněz Meško byl propuštěn – jeden z četniků na velitelství ho poznal jako známého Hitlerova odpůrce. „Jsem Slovinec, nemám s občanskou válkou nic společného,“ opakoval prý kněz. Pomohlo by sestrám, kdyby se býval zmínil, že Slovinky jsou také Krizina Bojanc a Antonija Fabjan, Bernadeta Banja že je Maďarka a sestra Berchmana Rakušanka? Čtyři zbylé řeholnice prošly ponižujícím výslechem s mnoha falešnými obviněními a nakonec padlo rozhodnutí předvést je na velitelství do Goražde. Celý pětašedesátikilometrový pochod z Pale do Goražde, provázený nadávkami a bitím, přetrpěly sestry prakticky bez jídla, spánku a možnosti se ohřát. Příchod do kasáren 15. prosince odpoledne tak bezmála uvítaly jako cíl, kde si budou moci vydechnout. Místo toho jim však četnici poručili, aby se svlékly: pokud se jim prý poddají, zůstanou naživu a budou pro ně pracovat. „Moje matka často opakovala, co v tu noc povídal Blagoje, že jim sestry stále odpovídaly: ‚Živé se nikdy nevysvlečeme! A dokud žijeme, nebudeme s vámi spát! Jsme zasvěcené Bohu a jemu jsme daly slib,‘“ vzpomíná Anto Baković. Blagoje byl jeden z četniků, kteří si po masakru sester přišli odpočinout a umýt si zbraně do nedalekého domu Bakovićovy matky. Když se pak četnici na sestry vrhli, ty se jim začaly tvrdě bránit a snažily se ukrýt v domě; pokoušely se s nimi domluvit, modlily se. Byly surově zbity a na chvíli ponechány o samotě, aby se „rozmyslely“ – a aby útočníci sami zvážili další postup. Neústupná obrana žen, které pokládali za „válečnou kořist“, ale také pokročilá hodina a požitý alkohol je však podnítily k novému útoku. Tu sestra Jula otevřela okno a na její pokyn sestry vyskočily ven. Těžce zraněné je pak četnici, zuřiví, že jim oběti unikly, na ulici ubodali noži. Mrtvá těla místní ženy vzápětí obraly o řeholní oděv i prádlo, nahé je pak četnici dostrkali ke Drině, kde je nechali ležet. Až za několik dní je tamní hrobník vhodil do řeky – poslední odpočinek tak našly ve vlnách, kde podle dobových svědectví v krvavé vodě a plovoucích krách skončilo na osm tisíc obětí občanské války.