- Katolický týdeník

Zdá se, že v poslední době si německá kinematografie oblíbila tematiku vyrovnání se s nacistickou érou. Během krátké doby se objevily hned tři filmy, zabývající se hnědou diktaturou. Po filmech Pád Třetí říše a Poslední dny Sofie Schollové (ten byl uveden v rámci festivalů) přišel nyní do českých kin Devátý den, který navíc prezentuje filmově nepříliš často zpracované téma pronásledování katolické církve za druhé světové války.

Režisér snímku Volker Schlöndorff (1939) není v oboru žádný nováček a má za sebou úspěšný film Plechový bubínek (podle románu Güntera Grasse), přibližující nástup Hitlera k moci, za nějž byl v roce 1979 oceněn Oskarem. Hlavním hrdinou jeho nového snímku je lucemburský kněz Henri Kremer (vynikajícím způsobem ztvárněný Ulrichem Matthesem, který si v Pádu Třetí říše pro změnu zahrál šéfa nacistické propagandy Josefa Goebbelse). Za svůj odpor proti nacistickému režimu je uvězněn na kněžském bloku v koncentračním táboře Dachau. Tvůrci se při psaní scénáře nechali volně inspirovat autentickými vzpomínkami Jeana Bernarda, který strávil dvacet měsíců v nacistické internaci.
Od prvních záběrů se divák stává Kremerovýma očima svědkem bití, ponižování a vynalézavého sadismu ze strany esesmanů. K nejsilnějším momentům zde určitě patří scéna ukřižování jednoho z vězňů pro zábavu dozorců. Nečekaně je však abbé na devět dní z lágru propuštěn, aby mohl navštívit hrob své zemřelé matky. Jak se v dalším průběhu děje ukazuje, nacisté si ho vyhlédli k tomu, aby sehrál úlohu zrádce a přemluvil místního biskupa k loajální spolupráci s okupanty.

Pokušitel s pralinkami
Filmovým protihráčem hlavního hrdiny je chladně kalkulující gestapák Gebhardt, jenž byl sice vychován katolicky, ale kariérní vzestup spojil s Hitlerovým náboženstvím. Vystupuje zde v úloze pokušitele používajícího metodu cukru a biče. Na jedné straně Kremerovi nabízí koňak a sladké pralinky a vede hlubokomyslné řeči o teologickém poselství Jidáše. Během chvíle však dokáže změnit tón a vyhrožovat smrtí nejbližších a spoluvězňů. Postava nacistického Mefistofela však byla napsána poněkud schematicky a neživotně a nic na tom nemění ani snaživý výkon Augusta Diehla (mnohem démoničtěji hraje svou partii na straně zla český herec Karel Dobrý v epizodní roli velitele koncentráku). To ale nijak neubírá na dramatickém spádu celého filmu. Prudký střih mezi hrůzným životem za ostnatým drátem a relativně slušnou existencí v zázemí, byť pod německou správou, prohlubuje Kremerův vnitřní boj o konečné rozhodnutí na jakou stranu se vlastně přidat. V bezesných nocích se mu přitom vrací zážitky z tábora, doprovázené mučivými výčitkami svědomí kvůli pár kapkám rezavé vody ze starého potrubí, o něž se nerozdělil s kamarádem (Matthes navíc dokázal pocity svého hrdiny úchvatně vystihnout bez mnoha slov pouze mimikou a gesty). V jeho pochybnostech mu příliš nepomůže ani rodina ani biskupovo okolí, kde je konfrontován s názorem, že lepší je v klidu se dohodnout než hrdě vzdorovat. Podobnost mocenských praktik i lidských osudů jistě nabízí možnost vytvořit podobné dílo o zápase církve a totality v atmosféře komunismu. Tvůrci ve filmu pochopitelně nastolili i otázku „mlčení“ papeže Pia XII. k válečnému utrpení Židů. Je však třeba říci, že i v této souvislosti si počínali korektně a nenajdeme zde ani stopy po hledání senzací.
Na plátno se tak podařilo převést drama vypovídající o střetu dvou myšlenkových světů, o tom, jak tenká hranice vede mezi věrností a zradou, odvahou a zbabělostí, mezi odporem a přizpůsobením se, ale i o Boží tváři v lidském utrpení.
Hodnocení: *****