- Katolický týdeník

ZALŽETE JEDNOU, A JE PO DŮVĚŘE
Můj dědeček umírá na rakovinu tlustého střeva. Chodíme ho navštěvovat několikrát v týdnu. Trápí mě, že si nevím rady, jak s ním vlastně mluvit. Jak ho laskavě a bez uslzené lítosti nad jeho lůžkem doprovodit ke konci jeho života...
J. Ř., Náchodsko

Nejspíš si toho ani nejste vědom, ale vy s dědečkem mluvíte při každé své návštěvě. Po celou dobu vaší přítomnosti. Je to hovor beze slov. Z toho, jak do pokoje vstoupíte, jak se k dědečkovi přiblížíte, nebo nepřiblížíte, jak mu podáte ruku, jak ji stisknete, jak se tváříte, jestli se díváte do očí, nebo uhýbáte pohledem, zda od něho spěcháte, nebo se u něho rád zdržíte - z toho všeho spolehlivě čte vaše myšlenky. Počítejte s tím a dávejte si na to dobrý pozor.

Čekáte-li ode mě nějakou 'kuchařku', pak je mi líto - neexistuje. Přesto tu platí určité zásady. Nic nepředstírat, být upřímný a autentický, čili svůj. Jen žádná přetvářka, dědeček by to prokoukl a radost by z vás neměl. Zásadně nikdy nelžete. Zalžete jednou, a je po důvěře. Hrubou chybou je i 'spiknutí ticha', když se rodina usnese, že nemocného bude šetřit a nezatěžovat.

Nevím, do jaké míry je dědeček o své nemoci a perspektivě informován, ale nedovedu si představit, že by nevěděl, o co jde. Vy to víte taky. A velmi dobře cítíte, že je trapné mluvit jeden o voze, a druhý o koze nebo chodit kolem horké kaše. Je to nedůstojné, nemocného to uráží a ponižuje. Jakmile se podaří prorazit bariéru mlčení, všem se obrovsky uleví, atmosféra se projasní a pak už to netrvá dlouho a nemocný i jeho rodina se propracuje (a 'probolí') k onomu úžasnému Mariinu 'fiat' (tak se staň). O to tu jde, to je cílem. Ale jak začít? Protože je každá situace jiná, nejlepší je zeptat se na to rovnou Ducha Svatého. Ale když už jste se obrátil na mě, tak se pokusím odpovědět. Zkuste s nemocným hovořit 'o naději'. Je to téma, kterým se dědeček zcela jistě v myšlenkách zabývá. Lidé by se také měli přestat bát pomazání nemocných, měli by z něj čerpat posilu. Hlavně prosím neříkejte 'poslední pomazání'. Jednak je to strašák, ale především nesmysl, protože svátost nemocných může dědeček přijmout i opakovaně.

Osvědčeným prostředkem, jak s nemocným užitečně a všestranně příjemně komunikovat, je staré album rodinných fotografií. Neváhejte ho vytáhnout, oprášit a dědečkovi přinést do postele. Budete překvapen, jak pookřeje a jak se rozpovídá. I o své babičce se dozvíte historky z mládí, o kterých jste neměl ani tušení. Nestane-li se zázrak, brzy už nebudete mít možnost se na takové věci dědečka zeptat. Neoddalujte to, mohlo by vás to později třeba mrzet. A nezapomeňte mu včas za všechno poděkovat.

MUDr. MARIE SVATOŠOVÁ, zakladatelka hospicové péče v České republice

S nemocným hovoří blízcí i dotykem. Mluví vlastně už tím, jak vstupují do pokoje, jak se k němu přiblíží nebo nepřiblíží, jak mu podají ruku, jak ji stisknou, jak se tváří, zda spěchají - z toho všeho nemocný spolehlivě vyčte vaše myšlenky.

Snímek Jindřich Štreit