- Katolický týdeník

V ostré zatáčce, přímo pod kostelíkem v pražské Liboci, stojí bezmála dvě stě let stará budova školy. Žáčky s aktovkami tu dnes již ale pobíhat neuvidíte. Od roku 2000 zde totiž po rozsáhlé rekonstrukci našlo své útočiště několik desítek osob s mentálním a tělesným postižením. Do další budovy se tak rozšířil Domov svaté Rodiny, který vznikl již v roce 1991 v budově bývalých jeslí na pražských Petřinách. Ten byl vůbec prvním charitním domovem v Praze s celoroční péčí o postižené.
U stolu v místní terapeutické tkalcovské dílně sedí několik žen. „Vyrábíme si kuřátka na Velikonoce,“ říká jedna z nich a dožaduje se u spolusedící hlasitého přitakání. „Povedly se nám,“ pochválí si je s úsměvem. Návštěvník, který není přivyklý komunikaci s postiženými, v prvním kontaktu s nimi znervózní – neví, zda má podat ruku, jestli ho postižený pochopí v tom, co mu bude říkat. Nervozita ale rychle opadá, jejich upřímný a neuhýbající pohled do očí, bezelstný smích a neškrobené výroky jsou odzbrojující.
Zdi vstupní chodby domova zdobí seznamy mnoha jmen. Díky finanční podpoře těchto lidí a firem libocký domov mohl vůbec vzniknout. A že bylo finančních prostředků zapotřebí mnoho, je patrné již z prvního pohledu na dům, který září žlutou omítkou a takřka dokonale upraveným okolím a příjezdovou cestou. V libockém domově žije v současné době 40 klientů. Kdybyste ale očekávali ložnice po deseti lůžkách, chodby, po kterých se znuděně procházejí postižení a mezi nimiž nervózně a bez zaujetí pobíhá personál, budete rychle vyvedeni z omylu. „Náš domov má pět různých oddělení,“ říká jeho ředitel Antonín Szwanczar. „My máme nyní sedm klientů, kterým se společně s kolegyní věnujeme,“ zasvěcuje nás do chodu oddělení svatého Vojtěcha mladá ošetřovatelka, jež svým svěřencům právě krájí k svačině ovoce. Společná místnost, která je centrem dění každého oddělení, je vybavená i malou kuchyňskou linkou.

Stálá nejistota
V místnosti posedává či se prochází několik mužů a pár z nich sleduje se zájmem náš rozhovor. Od 1. ledna tohoto roku jim nově vydaný zákon o sociálních službách umožňuje, aby si sami vybrali, komu za péči o sebe z prostředků poskytovaných jim státem zaplatí. „K nově vydanému zákonu jsem poměrně kritický. Částky, které od klientů získáme, samozřejmě nestačí pokrýt veškeré náklady spojené s jejich pobytem zde. Zbytek musíme získávat z dotací, na něž však podle nového zákona nemáme právní nárok. Což v praxi znamená, že je dostat můžeme, ale také nemusíme,“ uvádí ředitel Domova svaté Rodiny. Maximální suma, kterou získají od státu na pokrytí služeb spojených s péčí o postiženého klienta, činí 11 000 korun měsíčně. To je ale částka pro ty nejvíce postižené. Nejnižší možný příspěvek činí 2 000 korun. Průměrné náklady na měsíční pobyt ve zdejším zařízení však stojí pro jednoho klienta přibližně 27 tisíc. „Náš domov má dobrou pověst, a tak naštěstí není v něčím zájmu ho nechat padnout. Dotace se nám podařilo získat i na letošní rok. Nynější systém však představuje stálou nejistotu, jak to bude v příštích letech,“ říká pan Szwanczar.
Jedno z dalších oddělení nese název Nepomucenum. Na velkém balónu leží jedna z pacientek a ošetřovatelka jí masíruje záda. Přibíhá temperamentní a veselá Jana – jedna ze zdejších klientek – a odhodlaně nás provází po celém oddělení. „Tady spím já, tady Lenka, tady bydlí Evička,“ švitoří a rychle jde do dalšího pokoje. Neopomene dodat, že je tady ráda, moc ráda a že se jí tu líbí. Tuto větu byste zde mohli zaslechnout během návštěvy mnohokrát. Vprostřed místnosti sedí na vozíku mladá žena. Ředitel ji zdraví a ptá se, zda si můžeme prohlédnout některé z jejích obrázků. „Mám je schované,“ odpovídá Lenka, jež své obrázky maluje štětcem drženým pomocí rtů. V útulně zařízených ložnicích, které obývají nanejvýš tři klienti, můžeme jeden Lenčin obraz vidět – jde o portrét babičky a leckdo by ho tak pěkně nenamaloval ani rukou. Ke každému oddělení s přibližně dvěma až třemi ložnicemi je zařízena prostorná a pro potřeby postižených vybavená koupelna.
Z přízemní jídelny se dá přes terasu a udržovanou zahradu s dvorem projít do domácích terapeutických dílen. Klienti tady mohou navštěvovat keramickou, tkalcovskou, košíkářskou, výtvarnou a také truhlářskou dílnu. „Jejich hlavním cílem je, aby práce v nich přinášela zdejším klientům radost. A myslím, že ji z výrobků, které se jim tady daří vytvořit, skutečně mají,“ řekne Jana Dočekalová, vedoucí dílen – a hned radí jednomu z klientů, jak dokončit rozpletený košík. Ve vedlejší dílně leží na stole několik z hlíny vykrojených vajíček s kuřaty. Jedna z klientek se nad nimi sklání a trpělivě na ně štětečkem nanáší glazuru.
„Pracuji tu již 15 let. Dílny jsou dobře vybavené, a to hlavně díky sestře Akvinele,“ říká paní Singulová, která vede zdejší keramickou dílnu. Sestra Akvinela stála u zrodu samotného domova. Tato dnes již čtyřiaosmdesátiletá řeholnice z řádu školských sester s postiženými pracovala už dlouhá léta za komunismu v ústavu v Horní Poustevně. „Byly tam umístěny děti převážně z Prahy. Když to bylo možné, rodiče těchto dětí setru Akvinelu sami vybízeli, aby se podílela na zřízení ústavu pro postižené v hlavním městě. Chtěli mít ke svým dětem blíž,“ dodává dnešní ředitel domova. Dílo se sestře Akvinele skutečně podařilo. Daří se i všem jejím spolupracovníkům a následovníkům.