Vydání: 2020/32 Pro odpuštění s františkány, 4.8.2020, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy 32

I když jsme v našem civilizačním okruhu zvyklí připomínat si konec šílenství druhé světové války dne 8. května, na Dálném východě nebyla v květnu 1945 válka ještě zdaleka u konce. Chystal se obrovský výron barbarství a zároveň plod zběsilého válečného inženýrství konce války: 6. srpna v čase 8.15 se nad městem Hirošima objevila obří jaderná sépie a 9. srpna v čase 11.01 nad Nagasaki v údolí Urakami vykvetl další obrovský atomový hřib, který ozářil celé Japonsko. První bombu Američané pojmenovali poeticky Little Boy (Chlapeček), druhou poněkud přiléhavěji Fat Man (Tlusťoch). V těchto dnech uplynulo od této události pětasedmdesát let.
Dva lékaři, kteří přežili
Existují dva velmi podobné deníky dvou lékařů – jednoho z Hirošimy, druhého z Nagasaki, kteří jaderné výbuchy přežili, a jen co se bezprostředně po explozi trochu vzpamatovali, zapojili se do zachraňování těch, kdo přežili. Jeden se jmenuje Deník z Hirošimy od Mičihika Hačije a druhý Zvony Nagasaki od Takašiho Nagaie. Oba jsou nedostižnými literárními doklady toho, co znamená válka, utrpení, touha po přežití a lidská odolnost, ale také víra v člověka a v Boha.
Cituji z Deníku z Hirošimy Mičihika Hačije: Žárem vymazané tváře z Hirošimy, žízeň slepých. Vystouplé bílé zuby ve zmizelé tváři. Ulice lemované mrtvolami. Mrtvý na jízdním kole. Jezírka naplněná mrtvými. (…) V noci jako jediné světlo: ohně ve městě, hořící mrtvoly. Zápach jako ze sardinek. Když se to stalo, bylo první, čeho si náhle na sobě všiml: že je úplně nahý. Ticho, všechny postavy se pohybují bezhlučně, je to jako v němém filmu.
Takaši Nagai jako by ve své knize Zvony Nagasaki pokračoval v tom, co rozepsal v Hirošimě doktor Hačija (výbuch ho zastihl při práci na lékařské fakultě): Obrovská neviditelná pěst jako by vše v pokoji zpřevracela. Já byl vržen k zemi, postel, židle, skříně, čepice, boty, pláště byly rovněž roztrhány, rozmetány, odneseny a pak s praskotem na mne nakupeny. Odporný vítr plný prachu mi vnikl do nosních dírek, až jsem se rozkašlal. Oči jsem však měl otevřeny a stále jsem se díval oknem ven. (…) Pak nastalo zvláštní ticho. „To je ale divné,“ řekl jsem si. „To musela být jistě nějaká senzační bomba… určitě měla přes tunu… a spadla u vchodu. Vsadil bych se, že je dobře sto raněných. Kampak je dáme? Budeme je muset ošetřit. Ale jak? Rozhodně je musíme nejprve dát na starost lidem v posluchárnách. Hloupé bude, že se možná polovina z nich nebude moci pohnout.“
Oba deníky jsou dnes klasickými díly japonské literatury. Jejich podstatnými rysy jsou přesnost, jemnost a odpovědnost. A zvláštní patriotismus, který k tehdejšímu japonskému smýšlení patří. Přestože oba lékaři myslí především na to, jak zachraňovat raněné, stránkami jejich zápisků proskakují výrazy odhodlání k vítězství ve válce. V císaře a jeho vítězství oba lékaři neotřesitelně věří i ve chvíli, kdy 15. srpna vyhlašuje definitivní kapitulaci. Oba pisatelé jsou stejně překvapeni naprosto neočekávanými účinky nových zbraní: tlakovou vlnou, nemocí z ozáření, následky radiace. Vše je naprosto nevysvětlitelné: počet mrtvých, míra zničení budov, někdy absence mrtvých těl, jakoby rentgenové otisky postav na zdech domů, přízračné ticho. Spolu s oběma lékaři čtenář kousek po kousku skládá dohromady faktický stav věcí – následky exploze atomové pumy.