18.1.2019

V této oblasti se v době totality kladl důraz na to, aby věřících bylo co nejméně. Pokud možno, tak aby tady v nejlepším případě nebyl žádný. Starší si svou víru drželi, ale mladí se již odkláněli a dost často se za své rodiče a prarodiče styděli, že chodí do kostela. Přesto v době totality byl náš kostel zaplněn, že si pomalu nebylo kam sednout či stoupnout. Přišla svoboda a ejhle, věřících v kostele ubývá a ubývá.
K našemu překvapení mladý kněz přistupuje ke svému poslání velmi zodpovědně, ale navíc s láskou a přísností. Vždy ví, co v kterou chvíli říci, co udělat a jak zaujmout. A to vše, aby v nás neustále probouzel víru a lásku k Bohu. Neustále nás nabádá k tomu, že rodina je to nejdůležitější, a jeho přístup k dětem a rodinám s jeho moudrostí a úctou přináší to, že se lidé k sobě lépe chovají a ctí jeden druhého. Až neuvěřitelné na tak mladého člověka, ale zřejmě je to dobrá výchova v rodině a úcta k rodičům, to byla zřejmě ta pravá zkušenost, ale především opravdová víra a láska k Bohu. Měl veliký dar vytvářet společenství lidí, a to například slavnostními církevními akcemi nebo zájezdy na poutní místa. Především však vytvářel společenství farní rodiny v každém kostele a v každé farnosti, ve kterých byl ustanoven. Jeho kázání zasahovala do srdce každého věřícího i nevěřícího. Kostely se začaly radovat a jejich obsazenost se při mších navyšovala. Radovali jsme se i my, lidé, kteří se stále modlili za nové farníky. To vše byla zásluha kněze Marcina, který jen vstoupil do kostela a hned jej zalila radost a láska. Rozzářilo se i srdce Ježíšovo, které neustále vyvyšoval.
Na půlnoční mši se v zákristii usmíval a povzbuzoval nás k radosti. A to jsem ho viděla naposled. Za čtyři dny mi zazvonil telefon a bylo mi oznámeno, že zemřel. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ač jsem nemohla pro smutek a slzy mluvit, nezbylo mi, než v naší farnosti tuto smutnou a bolestnou zprávu oznámit. Volala jsem kostelníkovi, abychom mu zazvonili a společně se za něj pomodlili. Když jsem vstoupila do kostela, tak jsem se dívala k oltáři a myšlenky mi přelétaly sem a tam, ale hlavně jsem se nemohla smířit s tím, že už před nás nepředstoupí, nepromluví k nám a nezazpívá... Smutek, zmatek a večer rozhovor s Bohem „proč“??? Ale Bůh je jediný, který zná odpověď. Já vím jen jedno, že poselství, které nám Marcin zanechal, to semeno, které v našich srdcích zaséval, je třeba posilovat a zalévat a nezapomínat na vše, co nám ve svých poselstvích chtěl říci. Jeho působnost v naší farnosti v Benešově nad Černou byla i velká pomoc pro mou funkci starostky. Práce s lidmi není jednoduchá, především pak, když má zlo tak velkou sílu. Občas i Marcina ledacos trápilo, ale nikdy se nedokázal na nikoho zlobit, vždy vše svěřoval Bohu a nabádal nás k modlitbám právě za ty, kteří nevěří a svými činy způsobují bolest.
Bude nám Marcin moc chybět, ale nezbývá nám než se modlit za nová kněžství, protože kněží je u nás nedostatek, a aby naše farnosti nezůstaly opuštěné. Marcin nám bude neustálým přímluvcem v nebi. Marcine, za vše Ti děkujeme, byl jsi opravdu dobrý pastýř.