Vydání: 2011/51 Betlémy a Betlémáři, 13.12.2011, Autor: Jiří Prinz

Jako filmové hvězdy při udělování Oscarů si alespoň na okamžik mohli 5. prosince na pražské Novoměstské radnici připadat dvě desítky žen a jeden muž, kteří obdrželi ocenění „Pečova- tel/ka roku 2011,“ jež už podeváté vyhlašovala Diakonie Českobratrské církve evangelické.

„Protože naše společnost náročnost povolání pečujících osob příliš nevnímá a nedoceňuje, pokoušíme se každoročně dopřát jim pozornosti alespoň prostřednictvím ocenění několika z nich,“ objasňuje motivy udělování cen ředitelka diakonie Libuše Roytová. Podle jejích slov nejde při této akci ani tak o soutěž, jako spíše o příležitost poděkovat pečovatelům za jejich práci, kterou většina z nich chápe jako životní poslání. Tak je tomu i v případě jedné z oceněných, Mileny Hrubešové z Pečovatelské služby Prahy 6, která se svému povolání věnuje už od roku 1983. „Co mě u této práce pořád drží? Třeba to, že když přijdu ráno do práce, tak mi někdo řekne, že se mu stýskalo. A že je rád, že jsem přišla právě já,“ svěřuje se a pro ilustraci svého vztahu k pečovateskému poslání připomíná jeden případ ze své praxe. „Pečovali jsme o jednu velice nemocnou paní, která umírala. Díky tomu, že jí rodina zajistila péči, nebyla ani chvíli sama. Pořád se u ní někdo střídal a chodila jsem k ní i já. Často jsme si povídali a dá se říci, že jsme našli společnou řeč,“ vzpomíná oceněná pečovatelka a po chvíli dodává: „I když ta paní nakonec zemřela, byla jsem ráda, že jsem jí mohla být v těchto pro ni tak těžkých chvílích nějak prospěšná. Třeba jenom tím, že jsem ji pohladila po ruce, a ona věděla, že u té postele jsem zrovna já. Jsem ráda, že ta paní odcházela z tohoto světa v důstojném domácím prostředí a že při tom nebyla vůbec sama. V tom vidím smysl své práce,“ uzavírá Milena Hrubešová.