Vydání: 2020/1 Tříkrálová sbírka slaví 20 let, 30.12.2019, Autor: Prokop Siostrzonek

Příloha: Perspektivy 1

V každém okamžiku nového roku bude záležet na maličkostech

Dokud se mne nikdo neptá, vím; chci-li však vysvětlit tázajícím, nevím.“ Nejste v podobné situaci jako starověký křesťanský filozof a spisovatel Augustin, když se vás někdo zeptá, co je to vlastně čas? Myslím, že si to uvědomujeme hlavně ve chvílích, kdy vyměňujeme starý kalendář za nový, protože zase máme za sebou jeden rok. Jak ten čas letí – opakujeme si v těchto dnech.
Rád jsem opět zalistoval v knize našeho břevnovského farníka profesora Jana Sokola Čas a rytmus. Autor v ní mj. velmi vtipně připomíná, že máme s časem různé zkušenosti: Je pro nás nezachytitelný, nenávratný. Jednou se vleče a jindy utíká, nebo dokonce letí, někoho tlačí a na nikoho nečeká. Čas „dělá“ podivuhodné věci: něco přináší a všechno odnáší, někomu hojí rány a pro někoho pracuje. Když je něco na spadnutí, říkáme, že je to otázka času. Časem se věci ukazují, jaké doopravdy jsou, všechno chce svůj čas.
Čas může být dlouhý nebo krátký, člověk ho má a ještě častěji nemá. Totiž na něco má a pro někoho nemá. Musel by si ho udělat, ukrást nebo nastavit. Čas je tu jako to jediné, co je zadarmo, a přece je drahý. Mohu ho ztrácet, mařit, zabíjet, musím si ho užívat nebo krátit. Někdo má na všechno dost času a u jiných se ptáme, kde na to berou čas. To či ono děláme jen na čas, postaru „do času“ čili dočasně, jiné věci zase občas. Čas ve významu počasí – možná historicky nejstarší – se v češtině zachoval jen v písních a v záporu „nečas“. Dodnes říkáme, že se vyčasilo nebo že se blýská na časy. Optimista čeká na lepší časy, pesimista si dělá zásoby na horší časy a staří lidé si nikdy neodpustí škodolibé: tenkrát, to byly časy!
Brána slunce pro jeden den v roce
Od Aristotela můžeme sledovat snahu měřit to či ono trvání. A tak rozeznáváme různé časové soustavy podle toho, jakým způsobem je tato souřadnice zavedena: čas sluneční, hvězdný, občanský, střední, světový a letní. Pravý čas a pravá chvíle ukazují dramatickou stránku času. Teď, nebo nikdy. Všichni víme, jak je těžké přijít včas – a jaké důsledky může mít, když to nestihneme. Nemá-li vlak zpoždění, říkáme, že jede na čas. Něco ještě počká, má čas a dost času, kdežto jindy je nejvyšší čas. Čas motá hlavu i v gramatice. Od Jungmanna my Češi „časujeme“slovesa.
Jen velmi stručný přehled obrazu času v jazyce ukazuje, jak široce ho chápeme v běžné řeči. Sváteční dny, které máme za sebou, jsou jistě vhodným časem k zastavení v čase.
Brány odjakživa někam vedly. Do města nebo z města. Do kláštera nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze či vojevůdce. Ona brána, kterou mám na mysli, nebyla postavena pro člověka. Kdesi jsem už dávno četl, že byla postavena proto, aby jejím středem prošel každý rok jednou – v den slunovratu – paprsek slunce. A aby všichni přítomní mohli oslavit, že nastal další rok. Ta brána je stará asi tři tisíce let a stojí na jedné náhorní planině v Bolívii. Je dokladem toho, že dávní předkové dnešních bolívijských Indiánů výborně znali astronomii. A také stavitelství a sochařství, protože kromě sluneční brány postavili kolem krásné paláce a sochy ohromné velikosti. Z nich zbyly jen rozvaliny. Pouze brána slunce jako by unikala času. I v dnešní době přicházejí Indiáni a zvědaví turisté, aby jedenkrát za rok viděli onen východ slunce.