- Katolický týdeník

Nás, mladší generace, zvlášť pokud ještě máme své babičky a dědečky doma a „při síle“, asi sotva napadne zabývat se tím, jak asi žijí lidé v domovech důchodců nebo hospicích. Jak se cítí, co je trápí, jaké vlastně měli plány, když byli v našem věku - a jestli jim vyšly, nebo ne... Přitom to, po čem staří lidé mnohdy nejvíc touží, je přítomnost blízkých a vlídné přijetí. Nejen o tom jsme si povídali se zakladatelkou hospicového hnutí v ČR Marií Svatošovou.

Mezi lidmi často panuje představa, že lidé nejsou v domově důchodců šťastní - jak byste jim to vymluvila?
Nejspíš mají konkrétní negativní zkušenost a tu pak zevšeobecňují. To je chyba. Ve hře je celá řada faktorů. Už samotné pojmy „šťastný” a „nešťastný” každý chápeme jinak. Jistěže hodně záleží na kvalitě poskytované péče, ale neméně důležité jsou okolnosti, za jakých se dotyčný v zařízení ocitl. Zda se k odchodu z domova rozhodl svobodně nebo ho z něj někdo vypudil. Zda je milovaný nebo opomíjený. Ono je to víc o mezilidských vztazích než o čemkoliv jiném.

Jak moc se promění pocity člověka, když zestárne a ví, že smrt je blízko? Co převládá - strach, obavy, úzkost, nebo důvěra?
Staří lidé už mívají potomky zaopatřené a netrápí je tolik starosti existenční. Před obavami existenciálními – co bude po smrti – je však vysoký věk nijak nechrání. Svědomí může dorážet a připomínat dávné hříchy nebo „nevykonal jsem, co jsem měl vykonat”. Věřící přitom nemusí být vždycky ve výhodě. Věří-li v Boha-policajta, sotva mohou smrt očekávat s důvěrou.

Pokud máme někoho, kdo „se bojí smrti“ ve svém okolí, jak mu lze pomoci?
Je potřeba obyčejnými otázkami pomoci člověku k tomu, aby svůj strach pojmenoval a konkretizoval. Vždycky tam objevíte strach z bolesti a hlavně obavu nebýt někomu na obtíž. S bolestí si dnes paliativní medicína poradit umí, a to se od nás nemocný musí dozvědět. Ale co když je příčina jeho strachu spíše v nejistotě z budoucnosti? O té je také nutno otevřeně mluvit. Kdo jiný to má udělat, když ne křesťan, který má přímo od Krista pověření hlásat radostnou zvěst. Jenže jak začít? To nebývá vždycky snadné. Abychom se měli od čeho odpíchnout a na co navázat, vychází v těchto dnech v Karmelitánském nakladatelství drobná, cenově dostupná dárková knížka s názvem „Něco nad námi musí být”. V pěti krátkých úvahách se v ní snažím řešit právě tento problém. Mnozí se bohužel za celý dlouhý život dostali v poznání jenom k tomu „něco”. Tady je nutno navázat a pomoci jim objevit, že neexistuje „něco”, ale „Někdo”. Poslední z úvah s názvem „Nic není ztraceno“ je chce zbavit strachu a dát jim naději. Knížka je pouze prostředek, pomůcka. Jedině Duch Svatý ví, kdo a kdy by ji měl dostat do ruky. Jinými slovy – nechci-li působit jako slon v porcelánu, nestačí komunikovat s člověkem, kterému chci od strachu pomoci. Musím současně v modlitbě komunikovat s Duchem Svatým.

Lidé mají určité sny, plány, ideály - ty ale často nemusí být naplněny. Jak se staří lidé na tyto své touhy dívají a jaké sny mají na sklonku života?
Je úplně normální, že na leccos, co nám v šestnácti připadalo obrovsky důležité, ve zralém věku hledíme se shovívavým úsměvem. Boží vůli člověk rozpoznává postupně a je-li ochoten ji plnit, svých vlastních plánů se průběžně vzdává a ty Boží přijímá. Já jsem si taky v mládí neuměla představit, že by naše manželství mohlo zůstat bezdětné. Stalo se, a rozhodně kvůli tomu nemám pocit nenaplněného života.

Co je ze strany nás - zdravých lidí a rodinných příslušníků - vzhledem k přístupu ke starým lidem nejdůležitější?
Láska, respekt, tolerance, ohleduplnost – máme to konečně v Desateru – cti otce svého i matku svou. Jistě není správné je zneužívat, ale chybou může být i opak, nadměrná péče. Když od nich nepotřebujeme ani drobnou pomoc, právem si pak mohou připadat zbyteční.

Často mohou být babičky zapomnětlivé, náladové, problémové - jak se s tím můžeme poprat, abychom to překonali a dokázali jim být v posledních chvílích nablízku?
Láska je shovívavá, láska všechno omlouvá, říká svatý Pavel ve své nepřekonatelné definici lásky. Obávám se, že nic lepšího nevymyslíme.