Vydání: 2019/46 Pouť završí setkání s papežem, 12.11.2019, Autor: Jiří Prinz

 
Okradena, vytlačena na okraj společnosti a ustavičně ponižována. V takovém stavu se nacházela katolická církev na samém konci komunistického režimu.
Po čtyřech desetiletích socialistického experimentu byl pohled na církev v Československu neradostný. Kostely a kláštery se rozpadaly, farní život téměř neexistoval, i samo slovo „věřící“ znělo téměř jako nadávka. Vždyť podle oficiální komunistické ideologie – vtloukané dětem do hlav od základní školy – věda už náboženství dávno vyvrátila a hlásit se k víře znamenalo dobrovolně se přiznat k tmářství a zpátečnictví. Proto nepřekvapí, že po desetiletích této ateistické propagandy řady věřících notně prořídly. Přesto měla zkušenost „egyptského otroctví“ komunismu jednu pozitivní stránku: lidé, kteří se po tom všem k církvi stále hlásili, věděli, proč to dělají. Jejich víra byla pevná. To byl základ, na němž se po roce 1989 dalo stavět.
S vervou a elánem se tak katolíci postupně pustili do obnovy církevního života. Výčet aktivit katolické církve u nás za těch třicet let je rozhodně bohatý. Za všechny jmenujme třeba Tříkrálovou sbírku, jejíž popularita rok od roku roste. Podrobněji tyto úspěchy vypočítává publicista Jiří Zajíc, který si zároveň všímá, co se nepodařilo a že důvěra v církev ve společnosti od té doby značně poklesla.
Do jaké míry tedy dokázala církev využít získané svobody? Kde se dalo udělat víc? A není příčina některých neúspěchů způsobena alespoň částečně tím, že myšlení nás katolíků bylo totalitou zasaženo více, než jsme si ochotni přiznat? O tomto pozůstatku totality v nás pojednává zase článek teoložky a psycholožky Kateřiny Lachmanové, ale i anketa, v níž se nad tématem zamýšlejí bývalí disidenti.