Vydání: 2010/33 Solidarita, 10.8.2010, Autor: Jaroslav Šubrt

Stál u vzniku Solidarity ve středovýchodní oblasti Polska. Na jejím prvním celostátním sjezdu byl zvolen do vedení této odborové organizace. Po vyhlášení výjimečného stavu strávil šest měsíců v internaci. Významný polský fyzik, profesor a někdejší rektor Univerzity Marie Curie-Skłodowské v Lublinu Wiesław A. kamiński.

Nakolik podle vás ovlivnil vznik Solidarity změnu společenské atmosféry v tehdejším Polsku? Anebo spíš: nakolik tehdy panující nálada ve společnosti umožnila její vznik?

Události polského června 1956, října 1956, března 1968, prosince 1970, června 1976 i července a srpna 1980 vždy vycházely z určité spleti konkrétních událostí a hluboce zakořeněného odporu Poláků vůči porobě, kterou v jejich zemi pod rouškou osvobození nastolil v letech 1944 a 1945 sovětský uchvatitel. Na jedné straně tedy ona příslovečná stávka kvůli „řízku“, na straně druhé tradice hnutí usilujících o svrchovanost a samostatnost: silná a tradiční víra spolu s nezávislou katolickou církví poskytující lidem oporu v rámci autonomní struktury. Kromě toho tradice ilegálního odboje z let 1944 až 1956 (ještě v roce 1963 zahynul nedaleko Lublinu v přestřelce jeden z příslušníků antikomunistického odboje!), dále samostatný a nezkolektivizovaný venkov tvořící tehdy téměř polovinu polské populace, stejně jako rodící se mladá inteligence, která po krátkém období „hegelovského pokušení“ s mnohem větším odhodláním manifestovala svůj revizionismus a nezávislost na straně polských komunistů. Zvláštní roli sehrály i zástupy mladých vykořeněných dělníků, kteří si ze svých rodných venkovských chalup přinesli do průmyslových center úctu k tradičním hodnotám, i když současně byli naočkováni populistickými hesly stranické propagandy o „hnací síle“ svazku dělníků a rolníků podmiňující sociální a politické změny v lidovém Polsku. V Polsku tedy vznikla atmosféra „nejveselejšího baráku“ lidově demokratického tábora.

V létě 1980 začaly protesty nedaleko Lublinu, kde působíte.

Když v červenci 1980 nejprve v leteckých závodech ve świdniku poblíž Lublinu a pak jako v dominovém efektu na lublinské železnici a v dalších továrnách tohoto regionu začaly stávky, které se pak v srpnu začaly šířit i na sever Polska, do Varšavy a Slezska, neměly požadavky dělníků logicky jen sociální obsah. Rčení, že „policejní stát je takový, kde policista vydělává několikanásobně víc než učitel“, nota bene z Lenina, jasně manifestovalo širší kontext nespokojenosti v tehdejší polské společnosti. Byli jsme tedy svědky zvláštního „zpětného pohybu“: nálada ve společnosti umožňovala vznik Solidarity a současně následujících šestnáct měsíců jejího „festivalu“ hluboce proměnilo celou společnost. Deset milionů členů Solidarity demonstrovalo, že právě „my“ jsme nositeli změn a garanty oné světlé budoucnosti Polska. A zároveň paradoxně odsouvalo vládnoucí garnituru – navzdory mocné propagandě Gierkovy ekipy „strana s národem, národ se stranou“ – do pozice „oni“, kteří vládli s podporou Moskvy, nikoli společnosti. A když byl pod heslem ochrany národa před přátelskou „pomocí“ velkého bratra z Východu nastolen výjimečný stav, projevil se v celé své nahotě cynismus varšavského „místodržícího“ stejně jako ztráta veškerých iluzí týkající se jeho moci a síly.

Cítili jste se v rámci východního bloku osamoceni, nebo jste vnímali nějakou podporu i odjinud?

Situace zemí východního bloku v polovině osmdesátých let asi nikoho nenaplňovala optimismem. Brežněv celý „tábor pokroku“ svíral v ocelovém sevření. Pražské jaro bylo několik let předtím brutálně potlačeno. Bohužel také za účasti jednotek tzv. Polské lidové armády. Československá tragédie vůbec, a to nejen v kruzích polské předsrpnové opozice, byla vnímána s pocitem hluboké deziluze. Bohužel, byli jsme dobře oploceni a šikovně krmeni vzájemnou nedůvěrou, „dozorci“ jednotlivých baráků se zas předháněli v deklarování lásky a přátelství vůči východnímu mocipánovi a ani je nenapadlo uvažovat o nějakých vlastních cestách k nezávislosti. Cítili jsme se proto dost osamoceni.

Zaznamenali jste ohlasy na to, co se dělo ve vaší zemi, v sousedních zemích, případně – jaký to pro vás mělo význam?

Pokud šlo o Solidaritu, oficiální propaganda – vedle moskevské zejména ta v bývalé NDR a Československu – byla vysloveně nepřátelská. Přívlastky typu „kontrarevoluce“, „zaprodanci amerického imperialismu“, „zrádci věci socialismu“, „kriminální živly“ atd. se používaly k diskreditaci našeho hnutí a eliminaci všech pozitivních prvků polského experimentu, kterak budovat stát přátelštější vůči občanovi, méně represivní a respektující svobodu člověka. „Polské nákazy“ se děsili všichni představitelé států východního bloku. Důsledkem toho byla například různá cestovní omezení pro Poláky. Nesměli jsme například navštěvovat turistická pásma v rámci příhraničního styku, byly pro nás uzavřeny různé oblasti a města dokonce i v případě, že jsme měli platná vstupní víza. Sám jsem to zakusil, když jsem se v létě 1981 vracel z jedné odborné konference v Moskvě a odmítli mi tam prodat jízdenku do Varšavy přes Vilnius! Ale zároveň mnoho lidí, které jsem náhodně potkával na ulici, projevovalo velký zájem o „dění“ v Polsku a jasně dávalo najevo větší či menší nedůvěru ke zprávám místního oficiálního tisku. Angažovanost Sovětů v táhnoucím se a neperspektivním afghánském konfliktu jsme chápali jako příznivou okolnost. Byli jsme přesvědčeni, že v takové situaci by kvůli potlačení Solidarity Sověti neotevřeli novou frontu na území Polska. Pochopitelně na Západě se Solidarita setkala s nadšeným přijetím. Myslím, že na jedné straně si tamní lidé odreagovávali pocity viny z Jalty, kdy naše země postoupili Stalinovi, na druhé straně se tak projevovaly naděje západních liberálně-socialistických elit, že se tak konečně podaří realizovat myšlenku socialismu s lidskou tváří. Hnutí Solidarity se však vyvíjelo svou vlastní vnitřní dynamikou.

Myslíte, že by dnešní Polsko bylo bez Solidarity jiné? A v čem?

Alternativní historie je vzrušující zábava. Nemáme tady ale prostor, abychom to víc rozváděli. Nicméně vliv Solidarity na dějiny Polska i současné Evropy je neoddiskutovatelný. Mocně to zaznělo i v promluvách předchozího papeže: Nebylo by svobody bez Solidarity. Právě její myšlenky umožnily přetrvat represe výjimečného stavu a později stimulovat i rozvoj nezávislé, ba co víc – paralelní společnosti. Politické změny v Evropě z přelomu 80. a 90. let mají v tomto velkém hnutí nepochybně svůj původ, čímž v žádném případě nechci zpochybňovat význam Gorbačovovy perestrojky, pádu berlínské zdi nebo pražské Sametové revoluce. Symbolickým a náležitým projevem této skutečnosti je mimo jiné i fakt, že překližkové desky, na nichž je vypsáno jedenadvacet požadavků stávkujících dělníků z gdaňských loděnic, se staly jakýmsi základním kamenem svobody pro naši část Evropy a na základě rozhodnutí UNESCO byly zařazeny na seznam památek světového dědictví a archivovány mezi nejdůležitějšími dokumenty lidstva.